Pro Rusko nebudeme nikdy strategickým partnerem, ale ono jím může být pro nás

Potenciál zemí BRICS se sice ještě nevyčerpal, ale investoři a podnikatelé se na ně začali dívat střízlivěji. O vztahu jedné z nich – Ruska – a České republiky jako člena Evropské unie jsme hovořili s respektovaným politickým geografem Michaelem Romancovem.

Evropská unie a eurozóna se potýkají s vážnými ekonomickými a politickými problémy. Jak se díváte na členství naší země v tomto klubu? Je opravdu tak důležité, jak jsme si ještě před krizí mysleli?

Členství České republiky v Evropské unii je klíčové. Jsme malá otevřená ekonomika a bez evropské integrace se Česko může snadno stát skanzenem. Bez integrace nedokáže starý kontinent v globálním světě dlouhodobě uspět. Evropa v moderní době vždy sloužila jako politická laboratoř a podobně je to i s regionálními vazbami. Musíme si uvědomovat evropskou dominantní pozici, ale zároveň vnímat, jak nás vidí zbytek světa

Evropa jako supermarket

Ve většině vyspělého světa se politická scéna vyčerpala, společnost se soustředila pouze na ekonomický blahobyt a zvykla si na dále neudržitelný sociální standard. Jak se na nás dívají rozvíjející se státy?

Zatímco Spojené státy jsou stále nahlíženy jako mocnost, i když jejich dominance získala určité trhliny, a zároveň supermarket, tak Evropa je aktuálně nahlížena pouze jako supermarket, respektive velký trh s půlmiliardou velmi bohatých lidí. Proto si ho výrobci a ostatní regiony prozatím nemohou dovolit ignorovat. Ale další nové supermarkety pomalu rostou i v jiných regionech. Pro Evropu je důležité vnutit těmto novým trhům své standardy obchodování a podnikatelskou kulturu.

Může se to spolku osmadvaceti států s vlastními zájmy podařit?

Evropa má dobré předpoklady, že zůstane jedním ze světových lídrů. Podmínkou ale bude vzájemná shoda jednotlivých států. Přes veškeré odlišnosti disponuje Západ nenahraditelným fundamentem, kterým je stejný hodnotový systém. Ten jednotlivé země sdílejí i přes některé rozdíly.

České firmy hledají nové partnery na východě

Kdyby integrační projekt úplně zkrachoval, co by to v budoucnu znamenalo pro Česko?

Na rozdíl od Německa, které by si zřejmě udrželo ekonomickou sílu a výzkumný potenciál, by se s největší pravděpodobností stalo jen zajímavou turistickou lokalitou.

Exportní úspěchy našich firem zatím takový vývoj ani nenaznačují. Naopak, třeba v Rusku jsou stále aktivnější. V kterých oblastech mají největší šance?

Teritoriálně mají šance ve velkých městských aglomeracích s vysokou hustotou obyvatelstva. Určitě v oblasti Moskvy, v Centrálním federálním okruhu a ve Sverdlovské oblasti na Uralu. Pokud jde o ekonomické odvětví, tak nejspíš při budování dopravní infrastruktury: dálnic, železnic, terminálů. Moskva a další velká města prošla silnou vlnou motorizace, jíž neodpovídá stav a kapacita silniční sítě. Dále v odvětvích spojených s těžbou a zpracováním energetických surovin, kovů i dřeva, automobilismem, vybavením domácnosti a v neposlední řadě v high-tech oborech.

Jakou má naše země vůči Rusku pozici?

Česko pro ně nikdy nebude strategickým partnerem, stejně jako není pro USA nebo Čínu. Svědčí o tom i známý výrok bývalého ministra obrany USA Donalda Rumsfelda, který si EU rozdělil na „starou a novou“. Ale Rusko může být v některých segmentech strategickým partnerem pro nás. Česko je středně velká exportní ekonomika s počtem obyvatel, zhruba jako má Moskva, a omezeným surovinovým a energetickým potenciálem. Sázet můžeme jen na intelektuální rozvoj. Proto je tak důležité, aby středoevropské státy, nebo ještě lépe celá Evropská unie, vytvořily věrohodnou jednotnou formaci, a získaly tak vůči Rusku lepší vyjednávací podmínky. Jinak bude Rusko – stejně jako kterýkoli jiný významný aktér – nejednoty využívat ve vlastní prospěch.

Přes veškeré odlišnosti disponuje Západ nenahraditelným fundamentem, kterým je stejný hodnotový systém.

Je pro zahraniční firmy v Rusku stále problematické investovat do klíčových ekonomických sektorů?

Všichni, kdo se dlouhodobě zabývají Ruskem, vědí, že geneze ruské státnosti sledovala jinou vývojovou trajektorii, než tomu bylo v Evropě. V Rusku patřil všechen majetek panovníkovi, který ho poddaným, včetně vysoké šlechty, propůjčoval k užívání. Proto je tam pro soukromé subjekty, zejména zahraniční, tak obtížné investovat do strategicky důležitých odvětví.

To je podle vás důvod, proč českých exportérů působí v Rusku poměrně hodně, zatímco investorů málo? 

Podle mě ano. Ale nedávno jsem o tom hovořil s výkonným ředitelem Komory pro hospodářské styky se SNS Františkem Masopustem. Podle jeho názoru nedosahuje finanční síla českých firem rozměru, který by jim dovolil skutečné investice v tomto teritoriu. Zatímco exportér si dokáže zajistit exportní financování, investor je odkázán na návratnost vložených prostředků a nese všechna rizika sám.