Edward Robinson: Malé a střední podniky budou hrát v nové, nízkouhlíkové ekonomice klíčovou roli

„Rostoucí emise škodlivin umocňují potřebu rychlého snížení závislosti na fosilních palivech a je správné, že Evropa v tom jde zbytku světa příkladem,“ říká britský ekonom Edward Robinson, jehož hlavní oblast zájmu tkví právě v energetice a zejména v možnostech postupné diverzifikace energetického mixu. Jak moc jsou tyto změny aktuální, jaký dopad budou mít na podnikatelský sektor a zejména na malé a střední firmy, o tom jsme spolu mluvili po skončení konference na VŠE v Praze na téma: What is the Energy (Policy) of the Future?

Jaká je role malých a středních podniků v trvale udržitelném rozvoji? V čem je jiná než u nadnárodních korporací?

Když si vezmete dvě firmy ze stejného sektoru, například výrobního, které se liší jen svou velikostí, je evidentní, že ta větší bude spotřebovávat daleko víc energie a produkovat mnohem víc odpadu. Zároveň už ale existuje mnoho povětšinou velkých firem, které dnes plně využívají příležitosti spojené se snižováním závislosti na uhlíku nebo s trvalou udržitelností obecně. To pak má významný dopad na celý trh v tom smyslu, že menší podniky často následují příklad velkých nadnárodních korporací nebo se jim musejí chtě nechtě rovnou přizpůsobit.

Orientace na čistou energii konkurenční výhodou

Mají tedy malé a střední podniky jen pasivně vyčkávat a sledovat, jak se nejprve zachovají velké firmy?

To ne. Podle mne budou malé a střední podniky hrát v nové, nízkouhlíkové ekonomice klíčovou roli. Třeba i v tom, že můžou díky své orientaci na čisté energie získat významnou konkurenční výhodu i oproti větším firmám. Je totiž zároveň hodně korporací, které se energetickým změnám brání. A to je pro menší podniky velká příležitost. Platí to jak pro výrobní podniky, tak i pro menší dodavatele energií – ti se ovšem musejí potýkat s poměrně zásadními bariérami ze strany stávajících velkých dodavatelů. Pak jsou zajímavé příklady malých, proaktivních IT společností, které například propočítávají algoritmy pro optimalizaci spotřeby energie v továrnách, a dalších digitálních firem navázaných na energetický sektor.

Častou konkurenční výhodou malých a středních firem je také jejich flexibilita. V měnícím se prostředí nové ekonomiky nemusejí tolik řešit regulace, a mohou tak reagovat mnohem rychleji a pružněji. Souhlasíte?

Do jisté míry ano. Většina menších firem není na burze, takže se na ně nevztahují často přísnější regulace směrem k akcionářům, investorům atd. Mají tak samozřejmě daleko větší manévrovací prostor a silnější kontrolu nad svým strategickým rozvojem. Tím pádem mohou zároveň lépe dlouhodobě plánovat. Velké akciové společnosti jsou omezeny jednak čtvrtletními zprávami, kde se hodně sledují krátkodobé zisky, které musejí každé čtvrtletí vykázat, a jednak kratší dobou působnosti svých generálních ředitelů, kde je zase obrovský tlak na to, aby doručili výsledky co nejdříve v rámci svého funkčního období.

Jak nahradit uhlí

Co podle vás budou v nejbližších letech největší výzvy pro evropské státy v oblasti energetických zdrojů a energetického mixu?

Jedna z velkých výzev, před níž evropská energetická strategie stojí, je otázka paliv versus přímé elektrifikace. Například v Británii hraje segment výroby elektřiny významnou roli v dekarbonizaci tamního průmyslu. A hrál ji už v době, kdy ostatní průmyslové sektory, mimo jiné výroba, doprava či stavebnictví, ohledně snižování emisí CO2 nedělaly vůbec nic.

Ve většině členských států Evropské unie, v Německu, Francii nebo České republice, je jednou z hlavních otázek to, čím mají nahrazovat uhlí, od něhož se postupně ustupuje. Znamená to více zemního plynu, zejména na vytápění? Pokud ano, odkud ho vezmeme? Může to být vodík vyrobený z čistých zdrojů energie elektrolýzou? Nebo je lepší na vodík zapomenout a topit elektřinou? Z makroekonomického pohledu je určitě lepší využívat vodík v průmyslu a výrobě, než jím plýtvat v domácnostech, které se dají pohodlně vytopit elektřinou.

Příští rok Evropská komise předloží návrh směrnice týkající se trhu se zemním plynem a bude zajímavé sledovat, jak to ovlivní emisní cíle na rok 2030 a 2050, což je snížit emise skleníkových plynů na půlku, respektive na nulu. Z mého pohledu tedy nedává moc smysl budovat další kapacity v oblasti zemního plynu, které mají dlouhou životnost čtyřicet let, když jsou vyhlídky na jejich vyřazování z provozu třeba už během příštích deseti let.

Energetické trendy

Jakou roli budou v energetickém mixu budoucnosti hrát obnovitelné zdroje? Samozřejmě obrovskou. Je navíc dobře, že se na obnovitelné zdroje začíná nahlížet spíš jako na součást integrovaných energetických systémů. Ty budou napříště čím dál víc fungovat tak, že na jedné straně bude energie vyráběná nepravidelně a nestabilně z obnovitelných zdrojů, jako je vítr, slunce, ale také vlny, příliv a jiné technologie spojené s oceánem. Na straně druhé se tyto energetické zdroje navzájem propojí v rámci integrovaných systémů i napříč jednotlivými státy, čímž se budou dále snižovat náklady. Možnou součástí těchto integrovaných sítí se stanou také elektromobily a celé dopravní systémy. Další věc je jejich propojení s chytrými elektroměry a chytrými systémy poptávky po energiích.

Elektřina by měla být v budoucnu k dostání bez hranic a omezení jednotlivými členskými státy EU, což by mělo vést k výraznému snížení její ceny.

Jaké další trendy lze v energetice vysledovat?

V první řadě půjde o to, aktualizovat stávající dobře fungující energetické sítě právě o obnovitelné zdroje, což umožní jejich masové rozšíření a zároveň to pomůže postupnému vyřazování starších technologií. Dále bude zásadní snížit potřebu primární energie jak v průmyslové výrobě, tak i v domácnostech a v tom můžou významně pomoci právě zmíněné integrované sítě, které budou mnohem flexibilnější. Když nebudeme muset dodávat energii pro pokrytí poptávky v době špičky, sníží to nutnost výroby energie v elektrárnách a bude se vyrábět jen tolik, kolik opravdu potřebujeme.

Hodně se také mluví o otevírání energetického trhu napříč státy EU, tedy o jakémsi volném pohybu energií.

To se týká hlavně elektřiny. Měla by opravdu v budoucnu být k dostání bez hranic a omezení jednotlivými členskými státy, což by mělo vést k výraznému snížení její ceny. Dalším silným argumentem je fakt, že za současné situace obrovsky plýtváme energetickými zdroji. Spousta z nich se nevyužije například v Německu, ale jejich energie by mohla snadno proudit třeba do Francie.

Například do Británie se už nyní určitá část elektřiny dováží ze zahraničí a v jiných zemích je podobný trend. Třeba Lucembursko jakožto vnitrozemský stát investuje do větrných elektráren na pobřeží Belgie a podobné kroky vidíme i v pobaltských státech nebo na pobřeží Severního moře.

V případné existenci společného energetického trhu v rámci EU tedy vidím významný ekonomický přínos. Je to ale i politická záležitost a věc zažitého vnímání, kdy si jednotlivé země chtějí co nejvíc věcí řídit po svém. Do budoucna jsem ale optimista a věřím, že se tato omezení podaří odstranit. Mimochodem právě malé a střední podniky v tom mohou hrát velkou roli, jelikož otevření energetického trhu pro ně bude znamenat masivní rozšíření podnikatelských příležitostí napříč celou Evropou.

Vzájemně se inspirovat

Jaká jsou specifika energetické strategie Velké Británie? A v čem se liší od postupu EU? Může si EU z jejího příkladu vzít nějaké ponaučení nebo naopak inspiraci?

Británie vychází ze svých přírodních a geografických podmínek – leží na severu Evropy a je to ostrov, takže může využívat hodně větrné energie a zároveň disponuje nalezišti zemního plynu v Severním moři. Plyn se u nás primárně využívá pro vytápění. Větrné elektrárny zase vyrábějí čím dál víc elektřiny a tato výroba je stále levnější: za posledních pět let u nás šla její cena dolů téměř čtyřnásobně. Účinnost a ekonomičnost větrných elektráren je vzhledem k přírodním podmínkám v Británii – podobně jako ve skandinávských zemích – pochopitelně na jiné úrovni než ve vnitrozemských státech typu Česka. I u vás se ale můžou daleko víc uplatnit třeba solární elektrárny.

Kde si myslím, že by se ostatní země mohly u Británie inspirovat, je postupné snižování závislosti na těžbě uhlí. To mají Británie a Česko společné, uhlí je v určitém smyslu velmi silná součást místní kultury a identity, ne pouze energetického mixu. Samozřejmě ne všechno šlo v Británii hladce, vzpomeňte si třeba na masové zavírání dolů v osmdesátých letech a obrovské sociální nepokoje. Zrovna tohle se úplně nezvládlo, na rozdíl třeba od Německa, kde se počty horníků také masivně snížily. V Británii se ale dnes podařilo téměř vynulovat těžbu uhlí pro výrobu elektřiny a zároveň uhlí jako zdroj nebylo vystřídáno zemním plynem nebo jádrem. Tento proces se u nás stále vyvíjí a je v něm zapojeno mnoho malých a středních firem zaměřených na optimalizaci energetické poptávky a nabídky. To se zatím z hlediska efektivity hodně osvědčilo a možná je to něco, co by se dalo víc využít i u vás.

Jaké implikace budou mít eventuální tvrdší opatření v oblasti ochrany klimatu na mezinárodní obchod? Co mají firmy očekávat, že se změní?

Očekávám velké dopady na mezinárodní obchod, pokud jde o zemní plyn. Trh se zemním plynem se hodně promění a na některé země to bude mít velký vliv. Další věc jsou dopady na výrobní sektor ekonomiky a na průmysl obecně. Možná se budou uplatňovat různá omezení na dovoz oceli s vysokým obsahem uhlíku z Indie, Číny nebo i USA do EU, tím spíš, že v rámci EU podobná omezení už existují. Nejsem obchodní expert, ale je jasné, že takové kroky by měly výrazně negativní dopad na mezinárodní obchod a také na fungování WTO, tím spíš, když máme čerstvě za sebou obchodní války mezi USA a Čínou a viděli jsme, k čemu vedly. Na druhou stranu podobná opatření budou zřejmě nutná a je potřeba zamyslet se nad tím, jak je uvést do praxe s minimální újmou pro světový obchod.

Největšími znečišťovateli jsou nicméně dlouhodobě státy mimo Evropu. Jakými prostředky lze docílit toho, aby i ony měly stejný přístup k ochraně životního prostředí?

Máte samozřejmě pravdu, je to ale taky tím, že Evropa už netvoří tak velký podíl na globální ekonomice, jako tomu bylo před padesáti nebo dokonce sto lety. Takže logicky se i méně podílí na znečišťování planety. Zároveň to ale vychází i z odlišného stupně vývoje výrobních technologií. Proto si myslím, že tady je řešení celého problému: evropské země musejí více exportovat pokročilá technologická řešení, která směřují k nižší míře znečišťování, do Indie, Číny a dalších zemí. To pak bude motivovat i lokální firmy, aby v oblasti ekotechnologií, čistých energií nebo odpadového hospodářství držely krok s evropskými konkurenty a předehnaly je. V tom stále věřím síle volného trhu.

Toto vydání TRADE NEWS je zčásti věnováno Číně, zastavme se tedy chvíli u ní. Mění se nějak její postoj k trvale udržitelnému rozvoji? Jaké kroky už Čína v tomto směru podniká?

Jak jsem nastínil v předchozí odpovědi, nejlepší strategie je v tomto směru přes byznys: vytvořit v sektoru ekotechnologií a v příbuzných oborech konkurenční prostředí. A v Číně se to za poslední roky opravdu hodně posunulo. Můžu to osobně dosvědčit, jelikož jsem tam nějakou dobu žil a pracoval, prakticky hned po univerzitě. To bylo téměř před patnácti lety, a i když teď už nesleduji tamní dění tak zblízka jako dřív, pořád si udržuji přehled. Lidé i tamní instituce si uvědomují vážnost situace a čínská vláda si je zrovna tak velmi dobře vědoma obrovských příležitostí, které zemi skýtá toto nové, nízkouhlíkové hospodářství.

Čína samozřejmě stále těží hodně uhlí, mnohá její města jsou velmi znečištěná, a to až do úrovně, která je zdraví nebezpečná. Nicméně vláda v Pekingu už spřádá plány, jak zakládat v tomto odvětví nové podniky a jak investovat do jejich rozvoje, aby pak mohly exportovat do celého světa. Tyto příležitosti jsou ještě umocněné tím, že jde o centrálně řízenou ekonomiku, takže nejlepší cesta, jak přimět Čínu, aby se více zabývala ochranou klimatu, je navázat to vhodným způsobem na ekonomické zájmy. Čína v podstatě buduje úplně novou formu globálního kapitalismu a bude zajímavé, zda postupně převezme vůdčí roli i v nízkouhlíkovém hospodářství, tak jako ji postupně přebírá v globálním obchodě.

Text: Daniel Libertin

Foto: archiv E. Robinsona