LanškrounskoTechnologicky vitální region, který pro dnešek nezapomíná na budoucnost

Žáci základních škol. To je ještě zájmově nevyhraněná věková skupina, v níž je možné vzbudit zájem o technické obory. Myšlenka, jak nadání a tvořivost dětí podpořit a rozvinout a v budoucnu v nich získat kvalitní pracovníky, vrtala léta nezávisle na sobě hlavou manažerům některých místních firem a projevovala se nekoordinovaným sponzoringem. A tak slovo dalo slovo a v roce 2017 získala idea konkrétní podobu v mediálně známé soutěži Microtela organizované Společenstvím firem Lanškrounska.

První impulz ke koordinaci podpory přišel od starosty Lanškrouna Radima Vetchého, původním povoláním pedagoga, zástupce zřizovatele některých vzdělávacích zařízení, který svolal firmy operující do té doby jednotlivě. Asi osm z nich spojilo síly a finanční prostředky a hned v prvním roce vybavily tři základní a dvě střední školy 3D tiskárnami. V další fázi shromáždily na základě představ škol potřebné vybavení pro technické vzdělávání. Pak podle svých finančních možností a cílů zvolily priority a začaly školy cíleně dovybavovat zařízením a sponzorovat jim rodilého anglického mluvčího. V současné době fond disponuje téměř milionem korun ročně, které rozděluje individuálně podle smysluplnosti projektů v souladu se záměrem tohoto uskupení a s mírou aktivity jednotlivých škol.

Jak děti otevřely oči dospělým

„Lanškroun je desetitisícové město a mnozí z nás si ještě donedávna mysleli, že se všichni známe. Do prvního ročníku Microtely se k našemu milému překvapení přihlásila asi stovka nadšených dětí, a my dospělí jsme si uvědomili, že jsme natolik ponořeni do svého byznysu, že ani netušíme, čím se zabývá podnikatelský subjekt v sousedství. Pro firmy je takové setkání příležitostí, jak se prezentovat. A pro rodiče školáků připomínkou, že v našem regionu působí řada kvalitních a úspěšných firem, jež mohou jejich dětem jednou nabídnout dobrou práci a perspektivu,“ zamýšlí se Jana Slováková, která je nejen jednatelkou rodinné společnosti Komfi, ale také zástupkyní Společenství firem Lanškrounska.

Letos v květnu se po covidem vynucené dvouleté přestávce zapojilo do třetího ročníku Microtely 150 dětí. Soutěž je postavena jak na využití digitálních technologií, tak manuální zručnosti. „Počítače nemusí devastovat dětský intelekt, ale mohou ho i určitým způsobem rozvíjet. Nelze je však používat bez rozmyslu a jen k pasivní zábavě. Dřív člověk na spoustu informací narazil v knize, dnes na internetu. Proto jsme do Microtely zařadili dvě kategorie z oblasti programování, a to Micropočítač I pro dvou- až tříčlenné týmy žáků prvního stupně základní školy a Micropočítač II pro dvou- až tříčlenné týmy druhého stupně. Letos k nim nově přibyla kategorie Ozobot. Cílem bylo naprogramování ozobotu podle zadání pomocí ozokódů.“

Nejrůznější ovladače, klávesnice a mobilní obrazovky, které nevyžadují preciznost, však berou dětem z rukou jistotu. Počítače a další moderní technologie jsou sice pro současný život nezbytné, ale neméně důležitý je rozvoj jemné motoriky od raného dětství. Od truhlařiny přes strojařinu až třeba po chirurgii. V žádném oboru se nedá sázet jen na roboty, v některých situacích se člověk bez zručnosti neobejde.

„Víme, kde nás bota tlačí, když do našich firem sháníme všestranně vzdělané pracovníky. Proto jsme mezi kategorie zařadili nejen technické disciplíny a již tradičně kategorii stavebnice Fischertechnik pro žáky prvního stupně, letos s tématem kolotoč. Pro technicky nevyhraněné zájemce jsme přidali rovněž kategorii Projekty, tentokrát s tématy Zapomenutá řemesla, Revitalizace staré hračky a Příběh regionální firmy. Název a dokumentaci příprav a práce na projektu prezentují soutěžící na posteru před porotou, od níž dostávají bezprostředně zpětnou vazbu,“ pokračuje Jana Slováková.

Nenechat se odradit dílčím neúspěchem

Děti snáší prohru a nespravedlnost citlivěji než dospělí. „Proto jsme se důsledně vyhýbali byť jen podezření na střet zájmů. V porotě zasedli jen ti zástupci firem a institucí, kteří nebyli v příbuzenském vztahu se soutěžícími. Sama jsem se jako matka dvou soutěžících podílela pouze na organizaci akce, aby nevznikly ani nejmenší pochybnosti o objektivitě rozhodování. Přesto se někteří soutěžící neubránili pocitu zklamání. Zažili jsme si to i u nás doma. Obě děti soutěžily ve stejné kategorii. Syn sestavil ze starých součástek funkční retropočítač s operačním systémem DOS s klasickými počítačovými hrami. Bylo zřejmé, že se problematice intenzivně věnoval a pracoval samostatně. Výrobek ocenili jak jeho kamarádi, tak členové poroty. S chválou nešetřil ani děda, konstruktér a zakladatel naší společnosti. Jenomže na rozdíl od své mladší sestry, která se s technicky jednodušším projektem starého kočárku pro panenky, upraveného na pelíšek pro naše kocoury, umístila jako druhá, nepatřil mezi oceněné a těžko rozdýchával subjektivní pocit nespravedlnosti.

Musela jsem dětem vysvětlit, jak takové hodnocení poroty probíhá, že se posuzuje nejen produkt, ale také jeho prezentace. Dceřin projekt byl i z mého pohledu jednodušší, ale oslovila hodnotitele přirozeným, strukturovaným projevem, jímž přesvědčivě popsala nejen pracovní postup, ale dokázala přitom být svá. V neposlední řadě i tím, že byla nejmladší soutěžící ve své kategorii. Prostě že v životě to kolikrát není o tom, co je nejlepší, ale jak to umíš prodat, a že ty neúspěchy nás nesmí zlomit, ale naopak posunout dál,“ usmívá se Jana Slováková. Odolnost vůči frustraci při dílčím neúspěchu je přidanou hodnotou, kterou si účastníci vysoce konkurenční soutěže odnesou do dalšího studia a profesní kariéry.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Společenství firem Lanškrounska