Končí sedmnácté století, když se jezuita Samuel Fritz, rodák z Trutnova, vydává v jihoamerické Amazonii proti proudu peruánské řeky, které místní indiáni říkají Maran-on. Dorazí až k jejímu prameni a zde slavnostně prohlásí: „Toto je skutečný pramen Amazonky.“ V tu chvíli nemůže tušit, že o plná tři století později vyrazí za prameny Amazonky i jeho krajan Bohumír Janský, profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Prameny nalezl hned čtyři. Poněkud stranou od Fritzova prameniště.
Dlouhá léta se vedly spory o tom, kde pramení nejdelší řeka světa – Amazonka. V létě roku 1999 se na její prameny zaměřila česká expedice. Její vedení převzal odborník nad jiné, zkušený hydrolog Bohumír Janský. Čeští vědci se pak vypravili k pramenům Amazonky znovu o rok později. Věděli, že už jsou blízko.
„Jedním z motivů bylo, abychom už konečně, na počátku 21. století, věděli, kde pramení největší řeka na Zemi,“ řekl později Janský, který byl i podruhé hlavou peruánsko-české expedice. Ta mimo jiné potvrdila, že Amazonka je nejvodnatější, ale také nejdelší řeka světa.
„Zjistili jsme, že Amazonka je skoro o 500 kilometrů delší než Nil,“ zdůraznil Janský po návratu z terénu. Závěry expedice, která se toulala po jihoamerických Andách, ukončily dlouhotrvající diskuze o délce tohoto veletoku. Podle nich Amazonka měří od pramene k ústí plných 7062 kilometrů. Geografové z limské Univerzity San Marcos a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zároveň určili za nejzazší zdroj této největší řeky světa malou říčku v peruánském departementu Arequipa.
Co o našem objeviteli víme
Dnes třiašedesátiletý pan profesor Bohumír Janský byl už v době objevu pracovníkem geografické sekce na Přírodovědecké fakultě UK, kde přednášel hydrologii a zabýval se také geografií a oceánografií. Vzbuzuje prý spíš dojem schopného manažera zahraniční firmy než typického badatele. O to víc překvapí jeho světově úspěšná a uznávaná vědecká dráha.
Přestože je práce geografa vyplněna spoustou vysedávání nad historickými mapami, životní příběh profesora Janského je důkazem, že tomu tak zdaleka není vždy. Nad mapami si vytkne konkrétní geografické cíle, za nimiž pak putuje mnohdy oblastmi, „kam dosud lidská noha nevkročila“, což je však dnes už nejspíš mýtus. Dá se nicméně hovořit o panenských či dobrodružných a mnohdy nebezpečných zemích, jež ona „lidská noha“ navštíví jen zřídka. To ovšem vyžaduje opravdovou vášeň.
Jak se dostal k objevům
Na počátku všeho byly rodokapsy, jež dostával už jako kluk od svého dědečka, podobně jako milované cestopisy. A někde mezi nimi tehdy narazil i na knížku, kde si přečetl o svém – v tu dobu ještě netušeném – předchůdci na oné rozhodující životní cestě, tedy o jezuitském misionáři Samuelu Fritzovi a jeho údajném nalezení pramenů Amazonky.
„Hele, Mirčo, tady je něco o gaučích, pastýřích divokých stád, mohlo by tě to zajímat,“ byla prý první věta, kterou Bohumír Janský slyšel jako malý kluk od svého dědy. Podával mu první rodokaps o Jižní Americe. Zde se jistě patří podotknout, že profesor Janský pochází z původně zemědělské rodiny žijící v Mladoticích. Ta ovšem s cestováním, natožpak s geografií, neměla nikdy nic společného. Pouze jeho dědeček velkostatkář, u něhož malý Bohumír vyrůstal, miloval dobrodružství, které mu díky nekonečné pracovní vytíženosti zprostředkovávaly oblíbené knihy.
Zhruba od svých deseti let si tak i klučina Bohumír liboval ve čtení rodokapsů. Podobně jako dědeček nad nimi snil o cestování. Jenomže on se rozhodl své sny naplnit. Ale jak už to bývá, malý dobrodruh míní, a rodiče s ním mají úplně jiné plány. Bohumírova maminka žila v hlubokém přesvědčení, že z kluka musí být veterinář. Pak se ale za něj přimluvili hned dva profesoři z gymnázia v Plasích. Povšimli si totiž jeho eminentního zájmu o biologii a zeměpis. To oni budoucího maturanta, potažmo jeho maminku, upozornili, že oba tyto obory může spojit dohromady díky studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. O tom, že při svých nadprůměrných znalostech udělá přijímačky, nebylo vůbec pochyb. Zkusil to – a uspěl. Stejně tak na studiích a nakonec byl jmenován učitelem na své alma mater, kde později obhájil docenturu. To už pracoval také v terénu, známý svou houževnatostí a také výtečnými výsledky. Životní nabídka tak na sebe nemohla nechat dlouho čekat.
Cesta do Peru
„Mým životem se táhne neuvěřitelný sled náhod, pokud se týká vědeckých cest a objevů,“ říká sám Bohumír Janský, podle něhož i za objevem pramenů Amazonky stojí náhoda. „Nechtěl byste jet do Peru?“ zeptala se ho prý jednoho dne roku 1989 sekretářka zahraničního oddělení fakulty. V tu dobu však zdaleka nešlo jen o jakousi nabídku romantického výletu do této jihoamerické země. Krátce předtím totiž, takzvaně na poslední chvíli, onemocněl jistý funkcionář, který měl být účastníkem cesty oficiální delegace do Peru. Paní sekretářka jistě věděla, že Bohumír Janský už léta neúspěšně žádá o vycestování do Latinské Ameriky. Však o ní na fakultě od počátku přednáší, aniž by ji kdy navštívil!
„Ta otázka mi zněla jako rajská hudba,“ vzpomíná Bohumír Janský. Na letišti v Limě na něj navíc čekal profesor Carlos Peñaherrera del Aguila, renomovaný peruánský geograf a odborník na Amazonku. Nabídl Janskému přednáškový pobyt na několika peruánských univerzitách. Mezitím se doma leccos politicky změnilo, na fakultě nikdo nic nenamítal, a tak Janský přijal. Tím vlastně započala jeho cesta do amazonského pralesa.
Peru
