Největší sportovní událostí roku 2024 je bezpochyby pařížská olympiáda. Nad Paříží však nevlaje olympijská vlajka poprvé, tento rok to bude sto let od olympiády z roku 1924. Ta první se však v městě nad Seinou konala už v roce 1900.
Na začátek je nutné zmínit, že právě s touto sportovní událostí na přelomu století to bylo lehce komplikované. Olympiáda v roce 1900 totiž nebyla v novodobé historii první, ale druhá, přičemž už tu předchozí měla hostit Paříž. Jak k tomu tedy došlo, že první obnovená olympiáda se nakonec odehrála roku 1896 v Athénách? Důvod byl ten nejprostší možný: peníze. Ve Francii se myšlenka takového sportovního klání nesetkala s pochopením. Nikomu se prostě nechtělo vydávat prostředky na takový anachronismus. Respektive nikomu ve Francii. Řekové měli jiný názor a přislíbili plánovaným hrám štědré financování, což rozhodlo.
Jeden stát, tři reprezentace
O tom, že arogance se nevyplácí, se roku 1900 názorně přesvědčil také rakouský olympijský výbor. Na těchto hrách totiž měla c. a k. monarchie rovnou tři reprezentace: rakouskou, uherskou a českou. Rozdělení na rakouskou a uherskou bylo logické, neboť od roku 1867 šlo de facto o dva státy se společným panovníkem. Ale ta poslední byla problém. Sice měla pouhých sedm sportovců (z toho jednu německou tenistku), ale existovala, což se ve Vídni dvakrát nelíbilo. Nutno dodat, že si za to Rakušané mohli sami, neboť když byl založen rakouský olympijský výbor, Češi, jimiž Rakušané pohrdali, nebyli přizváni. Z toho důvodu se zejména sokolové rozhodli, že pokud nejsou členy rakouského OV, mohou si přece založit vlastní. Vídeň zuřila, že jde o narušení jednoty státu, čemuž na pikantnosti dodával fakt, že velkým zastáncem ČOV byl císařský místodržící hrabě Coudenhove.
Vzhledem k tomu, že Jiří Guth-Jarkovský byl zároveň členem Mezinárodního olympijského výboru a znal se osobně velmi dobře s baronem de Coubertinem, bylo však už na vztek pozdě a Češi jeli na hry jako samostatná reprezentace.
Zastíněná olympiáda
Tehdejší česká reprezentace zaznamenala velký úspěch, ale olympiáda sama už zdaleka ne. Zejména trpěla velmi chabou propagací a z toho důvodu jaksi zapadla. Od začátku ji sužovaly těžkosti. Už její přípravný kongres byl problematický, neboť byl zejména německými médii, jimž se nezamlouvalo plánované dějiště her, označován za „židovské spiknutí“. Této štvavé kampani se do značné míry skutečně povedlo zdiskreditovat olympiádu, což se například projevilo v malé ochotě sponzorů a malém diváckém zájmu.
Druhým neštěstím pak byl fakt, že hry samy byly vlastně jedním z exponátů světové výstavy. Z toho důvodu bylo nutné uspořádat hry přímo v Paříži, a to často v podmínkách zcela nevyhovujících.
Hlavní závodiště se totiž nacházelo v Boulogneském lese, který byl nechvalně proslulý jako místo jednoho z nejhorších zlozvyků francouzské společnosti: soubojů vedených z často směšných příčin a s tragickými následky. Místo na souboje to bylo krásné, to bezesporu, ale s vhodností ke sportovnímu zápolení to bylo horší. Běžecký ovál boulogneského Racing clubu byl poněkud nepravidelný, s hrbolatou a nezpevněnou tratí, a ještě horší byla „výseč“ na hody kladivem a diskem. Ta byla totiž tvořena relativně úzkou alejí vzrostlých stromů, následkem čehož nemalá část pokusů skončila ve stromech, a tím pádem neplatila.
Tato nepodařená soutěž však zároveň představovala největší úspěch reprezentace, a to jak národní, tak „širší vlasti“. V hodu diskem zvítězil uherský sportovec Rudolf Bauer a druhý byl Čech František Janda-Suk. Přestože byl náš reprezentant druhý, jeho hody vzbudily senzaci. Neházel totiž klasickým antickým stylem, tedy pouhým rozkmitáním ruky a vržením disku, umocněným maximálně švihem ramene. Místo toho házel s rychlou otočkou celého těla, což umožňovalo dohodit dále než tehdy běžným způsobem. Tento nový styl se poté rychle začal prosazovat a dnes jím hází všichni diskaři.
Vyznamenala se také další členka české reprezentace, tenistka Hedwig Rosenbaum, která získala dvě bronzové medaile (jednu sólově, druhou ze čtyřhry spolu s Američankou Marion Farquhar).
Zajímavostí také je, že tehdy na olympiádě poprvé závodily ženy (kvůli čemuž se helénofilové a modernisté div nesetkali v Boulogneském lese za svítání a s pistolemi), byť pouze v golfu a tenisu, a že byl repertoár disciplín rozšířen o mnohé nové sporty oproti převážně atletickým hrám v Athénách.
Poprvé podruhé, a pro někoho naposled
Olympiáda roku 1924 byla též přidělena Paříži, která se tak stala prvním městem, které hostilo druhou olympiádu. Navíc se jednalo o konec jedné éry; šlo o poslední olympiádu, na níž se podílel de Coubertin.
Tato světová akce byla organizována s velikou pečlivostí a v mnohém předznamenala konec pionýrské doby sportu. Vyrostly pro ni speciální olympijské stadiony s velkou kapacitou míst a poprvé se objevila též olympijská vesnička pro sportovce. Poprvé bylo také použito olympijské heslo „citius, altius, fortius“ (rychleji, výše, silněji). Celkově olympiáda proběhla v relativním poklidu a atmosféra sportovního klání nebyla narušena žádnými excesy.
Nutno ovšem dodat, že nemalý podíl na tom mělo prosté nepozvání Výmarské republiky (jakožto nástupce poraženého německého císařství) a SSSR (který se v meziválečném období neúčastnil mezinárodních sportovních soutěží) na hry. Naopak poprvé se objevilo Polsko, Lotyšsko či Irsko. Mimochodem, her se poprvé formálně účastnila i Čínská republika, byť neměla reprezentaci a její zástupci byli přítomni pouze na zahajovacím ceremoniálu.
Naši sportovci se tentokrát opravdu snažili a i přes velkou konkurenci vybojovali čtyři bronzové a čtyři stříbrné medaile (z toho tři a tři získali sokolové). Největším úspěchem pak byla jedna zlatá medaile ze šplhu na osmimetrové lano, kterou získal sokol Bedřich Šupčík. Pokud by se vám zdálo, že vám tato olympijská disciplína nic neříká, máte pravdu. Naposledy se na olympiádě objevila roku 1932 v Los Angeles.
Bezkonkurenčně nejúspěšnější pak byli Američané s nejvyšším ziskem zlatých a stříbrných medailí, a to i přes relativně menší zastoupení než jiné velmoci.
Potřetí a věřme, že nejlépe
Letos se bude olympiáda konat v Paříži potřetí. A opět od začátku budí kontroverze, ať už se týkají podoby „nefrancouzských“ plakátů či sporů, zda je bezpečné svěřit hry právě Paříži. Zbývá tedy doufat, že třetí olympiáda bude podobná spíše té druhé, na niž se odvolává (dokonce je v plánu využít dochovaný stadion z roku 1924 na soutěž v pozemním hokeji), než první.
Zřejmé však je, že hry se chystají být průlomové. Poprvé se například jako řádné sporty objeví surfing či breakdance (v Tokiu jako volitelné), naopak byl vyřazen softball.
Organizátoři o hrách prohlašují, že půjde o nejekologičtější olympijské hry a také o hry otevřené. Což odráží i jejich heslo „široce otevřené hry“. Symbolizuje je i maskot v podobě takzvané frygické čapky, zvané též čapka svobody (symbol propuštěných otroků ve starém Římě a později znak francouzské revoluce).
To se promítá i do podoby letošních paralympijských her, které budou vlastně poprvé součástí olympiády. Sice se tradičně konají až po ní, ale budou mít stejné heslo, emblém a ostatní náležitosti.
Cíle jsou to nemalé, a tak nezbývá nic jiného než organizátorům a městu Paříži popřát při jejich naplňování hodně štěstí.
Text: Vojtěch Hřebík
Foto: Shutterstock
Vojtěch Hřebík je student Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
