Píše se rok 1920 a Národní divadlo chystá po úspěchu komedie Loupežník další premiéru třicetiletého Karla Čapka, literární hvězdy čerstvě zrozené Republiky československé. Jejími hrdiny mají být „umělí dělníci“ či „živé a inteligentní pracovní stroje“. Když uvažoval, jak je pojmenovat, napadlo ho zprvu, že by to mohli být laboři, ale moc se mu to nelíbilo. Řekl o tom staršímu bratru malíři Josefovi, se kterým už pár věcí společně napsali, takže na jeho názor hodně dal. „‚Tak jim říkej roboti,‘ mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. A bylo to,“ popsal to později sám Karel Čapek.
Jen o několik týdnů dříve se ve vsi Petroviči poblíž rusko-běloruských hranic narodilo manželům Azimovovým první děcko. Přesný den, kdy se chlapec, kterého pojmenovali Izák, narodil, nikdo nezaznamenal; v oněch nejistých časech na tom v čerstvě zrozeném sovětském Rusku ostatně příliš nesešlo. Když ale rodina dorazila koncem února 1923 už se třemi dětmi na palubě lodi Baltic do New Yorku, data narození všech potomků uvést musela. Otec Juda tedy rozhodl: Izák se narodil 2. ledna 1920. Od té doby se chlapec jmenoval anglicky: Isaac Asimov.
I Čapkův robot byl už v útlém věku odvezen do New Yorku. Dorazil tam dokonce o čtyři měsíce dřív než Azimovovi a americkou premiéru hry R.U.R. uvedla divadelní společnost The Theatre Guild v broadwayském Garrick Theatre už 9. října 1922.
O dvacet let později se příběhy obou imigrantů protnuly. Ale nepředbíhejme.
Vraťme se však do Československa. Karel Čapek začal psát hru R.U.R počátkem roku 1920 s tím, že ještě do konce roku bude mít světovou premiéru v Národním divadle. Nakladatelství Otakara Štorcha-Mariena si pospíšilo a tiskem text vyšel v edici Aventinum v grafické úpravě a s dřevorytovou obálkou Josefa Čapka v nákladu 2000 výtisků už na počátku listopadu. O hru stále oblíbenějšího autora měli zájem nejen v Národním divadle, přičemž nejaktivnější byla Jednota divadelních ochotníků „Klicpera“ z Hradce Králové. Agentuře Centrum, která Čapka zastupovala, ochotníci slíbili, že samozřejmě počkají až po zlaté kapličce, a svou premiéru stanovili až – nebo už – na 2. leden 1921. Pražská premiéra však byla na poslední chvíli odložena až na 25. leden! Majitel agentury Ing. Kohl nechal proto hradeckým ochotníkům ihned zaslat dopis se žádostí o odložení i jejich představení, bohužel však obyčejnou poštou a nikoli doporučeně.
Kde přesně se do plánu vloudila příslovečná chybička, nikdo přesně nezjistil. Každopádně ochotníci tvrdili, že dopis nikdy nedostali, a premiéru odehráli v původně stanoveném termínu. Podle pozdějšího svědectví pamětníků ho však prostě „ztopili a tvrdili, že nedošel“. Světová premiéra zřejmě nejproslulejší české divadelní hry dvacátého století – při vší úctě k tvorbě Václava Havla – se tak paradoxně konala v podání ochotnického souboru v regionálním divadle.
Čapkovo „kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích“, jak zní podtitul R.U.R., se stalo okamžitě hitem. Na repertoáru Národního divadla vydrželo šest let a lístky se prodávaly dokonce na černém trhu. Mělo to svou logiku, Čapek šikovně vyhmátl důležité téma své doby – potenciálně ničivý vliv technologické civilizace na společnost (což dokazoval i v řadě dalších děl) – a zároveň stvořil působivou varovnou metaforu modernity ovládané víc než duchem sebevědomým a bezohledně praktickým rozumem a dravým podnikáním.
Interpretací jeho metafory bylo víc, od názoru, že jde o tvrdou kritiku sobeckého kapitalismu, po úsudek, že autor varuje před pravým opakem, hrozbou vzpoury a zkázonosnou revolucí. Pro jedny byli stěžejními postavami hry lidé, pro jiné roboti.
S odstupem století se nabízejí i novější interpretace Čapkových metafor i figur. Společnost Rossum’s Universal Robots je viděno dnešníma očima globální biotechnologická korporace srovnatelná, pokud jde o hodnotu, inovátorství i vliv na světové dění, s Googlem, Applem a společností Tesla dohromady. Stěžejní lidská hrdinka dramatu Helena Gloryová pak je předobrazem aktivistky současné celosvětově působící lidskoprávní nevládní organizace, jimž se u nás pejorativně říká politické neziskovky. Lidmi stvoření roboti zahubí své stvořitele stejně, jako je (ba celou planetu) může zahubit lidmi nezvratně proměněné klima.
R.U.R. oslovovalo publikum všude, kam hra dorazila. Jak vypočítává Jana Horáková ve své důkladné monografii věnované nejen R.U.R., ale i dalším kontextům robotického tématu, (Robot jako robot, Praha, KLP 2010), ještě téhož roku mělo drama premiéru v Cáchách, o rok později ve Varšavě, v Bělehradě, a jak již řečeno, v New Yorku, v roce 1923 v Londýně, ve Vídni, v Berlíně, Curychu a dalším rokem v Paříži, Tokiu, Budapešti a v Krakově.
Hru oceňoval H. G. Wells, slavný autor Války světů a jeden z nejvlivnějších světových veřejných intelektuálů své doby, který později prosazoval i Čapkovu nominaci na Nobelovu cenu. V roce 1938 se pak R.U.R. stalo první televizní inscenací science fiction historie, když je jako jeden ze svých prvních dramatických počinů uvedla BBC.
Podobně razantně jako hra vtrhla na světová jeviště, začal český rodák robot obsazovat celosvětový kulturní, avšak i vědecký a všeobecně veřejný prostor. Na rozdíl od člověka, který se může stát jen globální celebritou, stal se globálním fenoménem, jedním ze symbolů stále mohutnější technologické civilizace (technosféry).
Stejný, ne-li dokonce větší podíl než robotův rodný otec Karel Čapek však na tom má jeho otec adoptivní, o třicet let mladší Isaac Asimov.
Syn brooklynského obchodníka s cukrovinkami začal na Kolumbijské univerzitě studovat zoologii, diplom však nakonec získal z biochemie a tu pak na lékařské fakultě Bostonské univerzity několik let učil. Mezitím psal science fiction, a to se stále větším úspěchem.
Do dějin žánru se Asimov zapsal zejména dvěma tematickými okruhy a s nimi spojenými knižními řadami: vedle galakticky rozmáchlé ságy Foundation (Nadace či Základna) to byla série jeho příběhů o robotech. Tvoří ji několik desítek povídek (známý je zejména soubor Já, robot z roku1950, česky vyšel v roce 1981) a romány Ocelové jeskyně (1954, česky 1970), Nahé slunce (1957, česky 1994), Roboti úsvitu (1983, česky 1993) a Roboti a Impérium (1985, česky 1993).
Ve své tvorbě Isaac Asimov formuloval hlavní zákony pro soužití člověka a robota a učinil jeden zcela zásadní krok: robot jako umělá bytost přestal být člověku hrozbou, ale stal se jeho partnerem, ochráncem, služebníkem. I proto jsou Asimovovy zákony dodnes sice citovány, ale také modifikovány a rozšiřovány o další, které více odpovídají světu nikoli jen fiktivnímu ale skutečnému, do něhož se roboti postupně přemisťují. Už dnes jsou součástí výrobních hal, výzbrojí armád, operačních sálů i kuchyňských linek. Vlastně, zatím roboty, ne roboti. Alespoň pokud o nich mluvíme česky. K užitečným půvabům naší mateřštiny totiž patří schopnost gramaticky rozlišit živé od neživého, stroj od bytosti. Počínaje univerzálním kuchyňským strojkem a autonomně řízeným taxíkem nekonče nás zatím obklopují roboty. Roboti jako naši skuteční partneři, jakými jsou Čapkovi Primus a Helena nebo Asimovovi Robbie a Daneel Olivaw, jsou stále ještě fikcí.
Text: Jaroslav Veis
Foto: Shutterstock
Určitě jste si všimli, že u nás ani za čtení celých článků nic neúčtujeme a že vás neobtěžujeme vyskakovacími okny personalizované reklamy.
Velmi bychom ocenili, kdybyste nás na oplátku podpořili peněžitým darem na tento účet:
2021853028/5500
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výše částky je na vás, budeme si vážit všech darovaných plateb.
Děkujeme 😊
Za obsah inzerce zodpovídá inzerent. Žádné části textu nebo fotografie z Trade News nebo www.itradenews.cz nesmí být používány, kopírovány nebo jinak šířeny v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.