„Docela dobře,“ zněla by zatím nejspíš většinová odpověď. Není divu, když se Evropě potažmo Německu daří, český průmysl šlape jako dobře promazaný stroj. Mírný pokles či recese se projeví až postupně, setrvačnost u segmentu malých a středních firem se počítá zhruba na tři až šest měsíců. Závislost na našem nejbližším západním sousedovi mnohým uším nezní lichotivě, statistiky jsou však neúprosné. Fakta ještě více. I když vyrábíte v Asii a vaše produkty tento kontinent vlastně ani neopustí, je dost pravděpodobné, že i tam dodáváte do koncernu třeba Volkswagen.
Dokážeme se semknout jako Němci?
Zajímavý je však docela jiný moment, který sousedům evidentně napomáhá vítězit: semknutost. Při pročítání makroekonomických analýz a výhledů jednoho napadne pohlédnout do nedávné minulosti kolem roku 2009, která nám chtěj nechtěj pár zkušeností přihrála. Jednou z nich je právě prakticky neprůstřelná semknutost Němců v krizi. Ani nezávaznou nabídku od našich firem nechtěli.
V kvalitě problém není, dávno vědí, že dokážeme skoro nemožné a ve spolehlivosti a stabilitě dodávek jsme naprosto rovnocenným partnerem. Ale za situace, kdy kancléřka zavelí „udržme práci doma“, je ani mimořádná cenová nabídka nevyvede z konceptu. Až ve chvíli sytosti se hází přebytky přes plot. Kéž bychom si my Češi byli schopni tuto vlastnost osvojit! A to už vůbec nehovořím o propracovaných nástrojích typu kurzarbeit, který jim umožnil s pokrizovým startovním výstřelem být prakticky okamžitě o pět délek před pelotonem. U nás doma již pět let přešlapujeme a kombinujeme podmínky, neboť co kdyby tento nástroj nějaký podvodník náhodou zneužil?
Na subvence jsme krátcí
Také čeští strojaři však budou výhledově potřebovat pomoci. Suverénně sice dokázali, že se neztratí, a to ani ty menší či střední firmy. Ve světě se velmi dobře prosazují a také si dosud zpravidla poradily samy. Konkurenceschopnost a efektivita pro ně není cizí slovo a procesy, jak jich dosáhnout, si osvojily někdy sice bolestně, ale v zájmu přežití rozhodně svižně.
Jenže svět se mění a spolu s tím slábnou či posilují určité tendence. Konkurenceschopnost na mezinárodních trzích již není jen o schopnostech firmy samotné, stále silnější roli začíná hrát podpora a priority státu. Nesoudím, zda je to z hlediska tržních principů dobře či nikoli. Problémem, s nímž se však naše firmy začínají na trhu potýkat, je to, že i přes suverénní naplnění klíčových aspektů konkurenceschopnosti tato schopnost často bledne v nerovném soupeření se subvencovanými konkurenty ze Španělska, Polska, Turecka a dalších zemí. Tvrdý tlak na nízkou cenu je ve velké řadě strojírenských směrů enormní a je zcela evidentní, že jí nelze dosáhnout bez zásahu zvenčí.
Subvence mívají podobu přímé dotace, zvýhodněného úvěru, zaručené ceny, snížení daně při naplnění nějaké státní priority a podobně. A to všechno navzdory hrdým evropským proklamacím, že protekcionismus se nenosí. Pro státy je však zajímavé, aby neměly nezaměstnanost a dosahovaly sociálního smíru, přičemž subvencovat firmy je jistě cestou.
Naše vlajková loď přesného strojírenství ve skupině, firma AUDACIO, se sice v průběhu let vypracovala ke značně specializovaným řešením a dílům, takže nesoutěží o přízeň zákazníka se stovkami potenciálních dodavatelů. V mnohých mezinárodních projektech se nicméně nezřídka potkáváme se zahraniční konkurencí, a tam je nutno jít s cenou skutečně na dno, pochopitelně bez omezení kvality a poskytovaného servisu. Nejsme v tom sami, hlasy našich strojírenských souputníků znějí stejně a povážlivě často. Je tedy otázkou, jak dlouho bude české strojírenství v takové kondici, jak dlouho ještě bude zbývat na investice, vývoj, inovace. Máme náhradní plán? Jak dlouho tuto konkurenci ustojíme? Kdy začneme propouštět?
Konkurenceschopnost na mezinárodních trzích již není jen o schopnostech firmy samotné, stále silnější roli začíná hrát podpora a priority státu.
Strategie versus „strategie“
K vyslyšení volání, aby byl nový zákon o investičních pobídkách dostupnější i českým středním firmám, však ani tentokrát příliš nedošlo, přestože právě ony tvoří páteř ekonomiky. Jednorázová investice padesát a více milionů přece jen není úplně zanedbatelná. Náklady na podporu firem, které se u nás jen na čas zastaví, jsou přitom nezřídka diskutabilní ve smyslu má dáti – dal. Jistěže nemůžeme tuto aktivitu zcela pominout. Jen je dnes, na rozdíl od devadesátých let, možné být vybíravější, promyšlenější a lépe provazovat. Nejlépe na zásadní strategie státního zájmu. Samozřejmě mám na mysli zejména vzájemnou provázanost inovační strategie, podpory z grantů a dalších zdrojů a též nově formované exportní strategie.
Ne, že by firmy nutně závisely na státních dokumentech, jakkoli strategických. Za poslední roky by se z jejich množství, překryvů i protichodů jednomu zatočila hlava. To se však naštěstí nestalo, neboť až dosud byly strategické dokumenty „strategickými“ maximálně rok dva. Navíc nebyly naplňovány a respektovány ani mezirezortně, natož pak napříč politickým spektrem. Firmy si zvykly spoléhat se výhradně na sebe a svůj úspěch si uhrát samy. Vlastně by to tak bylo i v pořádku nebýt toho, že jsou to právě firmy, které tyto hrátky na koncepce platí.
Podaná ruka v pravý čas pomůže vydobyté pozice neztratit, zaměstnávat naše lidi, dál pracovat na vývoji, přidané hodnotě a inovacích.
Racionalita a přímočarost
Také dosavadní deklarace o tlačení podniků na „prioritní trhy“ jsou spíše módou, přičemž reálný rozdíl v hmatatelné podpoře exportéra na tyto trhy a na ty ostatní již zdaleka tak hmatatelný není. V praxi jde spíše o symboliku. Pracovní skupiny na tvorbu zájmových teritorií a mediálně propírané tahanice, která země je a která není zájmová pro naši domovinu, byly blíže tomu způsobit diplomatickou roztržku než napomoci podnikové realitě.
Racionálnější by bylo začít systematicky pracovat nikoliv teritoriálně, ale odvětvově, a to jak s ohledem na tradiční tuzemská odvětví přinášející dlouhodobý exportní efekt, tak na nové technologie založené na přidané hodnotě nebo na obory specifického zájmu, které dlouhodobě vytvářejí ČR dobrou mezinárodní vizitku. I z tohoto důvodu je patrná nutná provázanost s inovační strategií (NIS) a se strategickými cíli investiční podpory, včetně vazby na strukturální, tuzemské a jiné grantové zdroje.
Podaná ruka?
Férově je ovšem nutno přiznat, že minimálně z prací na nové exportní strategii dnes konečně čiší upřímná snaha o vytvoření smysluplného plánu, který má tentokrát i šanci na faktickou realizaci, bude-li chytře svázán s podporou inovací a granty či dotacemi. Dojde-li na jasnou selekci odvětví a oborů, které jsou základem pro tvorbu HDP, vytváří přidanou hodnotu a posilují konkurenceschopnost a fungování celé ekonomiky.
Zpracovatelský průmysl v čele se strojírenstvím jsou obory tradiční. Právě ty, které vytáhly naši zemi k prosperitě. Světový obchod se však mění a i zde platí, že kdo chvíli stál, již stojí opodál. Podaná ruka v pravý čas pomůže vydobyté pozice neztratit, zaměstnávat naše lidi, dál pracovat na vývoji, přidané hodnotě a inovacích. A taková investice se mnohonásobně vrátí nám všem.
