Pardubický perník je něco jako belgické pralinky. Pardubice voní po perníku už několik století a je dobře, že se tuto tradici daří udržet. Kromě velké pekárny, která se ostatně v čase výrazně proměnila, se dnes peče i v několika menších provozovnách. Navštívili jsme tu ryze rodinnou, kterou hned začátkem devadesátých let založila paní Jarmila Janurová. Je tedy zřejmé, proč její firma nese název JaJa.
Přišli jsme s něčím novým
Majitelka s námi zavzpomínala na své podnikatelské začátky: „Jako absolventka zdejší potravinářské průmyslovky jsem pracovala v tehdejší velké pekárně jako mistrová. Ta monotónní pásová výroba stále stejných perníčků byla pro mě dost nudná. A tak jsem zkusila s pomocí rodiny a pár kolegyň po práci, tedy vždy odpoledne a o víkendech, upéct něco neobvyklého. Na první polistopadový pardubický jarmark jsme pro náš stánek vyrobili úplně nové kousky, více zdobené, a dokonce i plastické druhy. Tehdy možná ještě trochu neumělé, ale jiné, což potvrdil zájem návštěvníků jarmarku: zaprášilo se po nich.“
Brzy se začali o nový perník zajímat i místní prodejci potravin. Aby podnikavá pekařka stihla uspokojit jejich stále rostoucí poptávku, musela se rozhodnout, že definitivně opustí práci ve velké pekárně a bude se výrobě svých perníčků věnovat naplno.
S úsměvem zdůrazňuje, jak skromné to byly začátky. Pekla v domě svých rodičů s pomocí malého kuchyňského robota a obyčejné domácí trouby. Ale to už těsto pomáhal míchat její manžel a brzy se do přípravy a distribuce perníku pustil i syn Martin, který dnes řídí firemní prodejnu na jedné z hlavních tříd města. Jeho žena Ilona získala řadu odborných ocenění za zdobení perníčků a nyní předává své umění kolegyním. Velmi často ji zastihnete u počítače, protože i perník vyžaduje perfektní „papírování“.
A jak se Janurovým podařilo podnikání rozjet? „Především díky nové receptuře a novinkám. Podobné druhy perníčků tehdy na trhu nebyly,“ odpovídá Jarmila.
S rozvojem firmy jsme ztratili pár kamarádů
„Jak zakázky neustále rostly,“ vzpomíná dál perníkářka, „museli jsme se pustit do větší investice. Postavit novou provozovnu, která by byla prostorově pro stále rostoucí výrobu dostatečná. Proto jsme od mých rodičů odkoupili zahradu, kde měli stromky a záhony, takže od roku 1996 pečeme v těchto nových prostorách, které vyrostly, jak říkáme, na bramborách.“
Rodiče prý tehdy dost váhali, zda se dcera se svou rodinou má do podnikání plnou vervou pustit. Přece jen jim životní zkušenosti říkaly, že drobní živnostníci to u nás nikdy neměli lehké. Ale nakonec i oni přiložili ruku k dílu, třeba při expedici zakázek. Ostatní členové rodiny tehdy prý zase zvažovali, zda podnikatelská nezkušenost nepovede k nějakým finančním či jiným potížím.
Nakonec zvítězila odvaha a chuť neopustit dobře rozjetou firmu. I za cenu toho, že když se začalo opravdu hodně dařit, ztratili pár dřívějších kamarádů a jiní lidé se k nim bláhově vydali uprosit je o jedinečný recept na perníčky. Když byli pochopitelně odmítnuti, někteří dokonce vyhrožovali, že když JaJa nezaměstná jejich dceru a nezasvětí ji do podstaty úspěchu, pošlou na firmu „hygienu“ a všemožné další kontroly.
„Nedali jsme se zastrašit a nové pracovnice do rozvíjející se výroby přijali jen na základě svého výběru. Jsme teď, abych to nezakřikla, úspěšná parta přibližně tří desítek lidí, které práce baví,“ dodává Jarmila Janurová.
Z Pardubic až do Texasu
Pak jsem spolu s pozváním na krátkou prohlídku provozovny dostal ještě návleky na boty. A k tomu povolení nechat zapnutý nejen diktafon, ale i fotoaparát. V doprovodu paní majitelky jsem vešel do místností provoněných perníkem a marcipánem. Pekařským řemeslem osobně vůbec nezasažen jsem měl možnost zblízka vidět, jak vznikají perníčky, o něž je zájem u nás i ve světě.
Pochoutky z Pardubic se několik let úspěšně exportovaly dokonce až za velkou louži, do Texasu. Po 11. září 2001 dodávky zkrachovaly na americkém embargu na dovoz potravin z Evropy. „Poslední dodávka prošla nekonečnými kontrolami v Česku i v Texasu a s navýšením poplatků odběratele. Navíc byla zpožděna, zboží s vánoční tematikou došlo až v únoru. Zklamání jsme pocítili stejně jako Čechoameričanka, která si naše produkty oblíbila natolik, že mě požádala o vybudování stejné firmy jako je naše, vše by financovala. Nabídku jsem odmítla, nebylo možné opustit rozvíjející se firmu s mnoha nápady, odjet do Ameriky a začít stavět firmu tam. Stejně tak jsem odmítla nabídku uvést do provozu výrobu perníku v Rusku,“ říká Jarmila Janurová a pokračuje: „Německý zákazník nás nutil co nejvíce snížit cenu výrobku na úkor kvality. S tím se nemohu smířit. Značka JaJa je značkou uznávané kvality a rozhodně nejde o předražené zboží. Naše odkoupené vzorky se u německého obchodníka pokusili školácky opisovat. Vyrobili cosi podle nás, ale již na první pohled a chuťově bylo zřejmé, že to není ono. Naopak výborná spolupráce je se Slovenskem, Rakouskem, Belgií, Francií a Polskem.“
Pardubická JaJa dnes nabízí zákazníkům přes dvě tisícovky druhů perníčků různých tvarů, chutí i zdobení. Zcela originální kousky, které rodina Janurových vyvinula, jsou perníkové dezerty, které se ve sto dvaceti variantách liší tvarem, chutí a zdobením. Kromě takzvaného perníku celoročního zde vznikají i nabídky speciální, třeba svatební, narozeninové, dokonce i obrovská srdce s nápisem podle přání zákazníka. Zaměstnanci mají plné ruce práce hlavně před velikonočními a vánočními svátky, kdy natolik vzroste počet zakázek, že firma vždy přijímá brigádnice, aby se vše podařilo stihnout.
A co dál?
Majitelé a zaměstnanci rodinné firmy JaJa si dali zajímavé předsevzetí: každý týden přidat do svého sortimentu perníčků nový výrobek. To je nejen sympatický a určitě i hodně náročný slib. Především ale záruka, že Pardubice budou dál vonět perníkem.
