„V začátku podnikání jsem měl několikrát štěstí. Poprvé, když jsem se potkal s projektantem Kašparem, který mi elektrárnu navrhoval. Podruhé, když jsem poznal inženýra Hromádka a jeho firmu Hydrohrom, specialistu na malé vodní elektrárny. A potřetí, že je naším jediným odběratelem E.ON. Jsou to profíci, kteří mi vždycky pomohou,“ říká majitel malé vodní elektrárny a zároveň jednatel společnosti MVE Mlýn Roudná Vladislav Dvořák, když obdivujeme jeho vodní království.
Jihočeská řeka Lužnice, dlouhá 208 kilometrů, je dnes součástí národního přírodního bohatství. Našli byste na ní více než dvacet vodních elektráren, které se nacházejí převážně na nízkých jezech. Na jednu takovou jsme se vydali na padesátý šestý říční kilometr do obce Roudná. Kromě toho, že nás zajímalo, co všechno takový provoz malé elektrárny obnáší, přijeli jsme za jednou rodinnou tradicí.
Proč je Mlýn Roudná vlastně Tupý
Kolem Lužnice je nádherně a my měli to štěstí, že všechno hrálo barvami podzimu. Najít budovu bývalého mlýna v Roudné nebylo těžké. Stojí na dominantním místě u řeky, kde prý byla už ve 13. století vodní tvrz. Vznik vodního mlýna se datuje rokem 1560. Podle historických pramenů tu na konci 19. století působil mlynář Lůcek, který budoval pod jezem ostrov, protože chtěl další půdu, na které bude hospodařit. Píše se, že se mu také podařilo vybudovat půldruhého hektaru. Ale protože nemlel, zkrachoval. A tak mlýn koupila rodina Tupých a z tohoto rodu byl i poslední mlynář Václav Tupý. Dědeček manželky Vladislava Dvořáka.
„Jez se dodnes nazývá Tupý stejně jako mlýn. I v jeho původní brizolitové fasádě, kterou jsme při rekonstrukci odstranili, byl rok 1936 a u něj nápis Válcový mlýn Václav Tupý. Fungoval až do roku 1950, kdy ho znárodnili, a v roce 1954 byl de facto zapečetěný a jeho provoz skončil. Bohužel ho zapečetili včetně obilí a zásob mouky, takže pak myši a brouci celý vnitřek zlikvidovali,“ začíná své vyprávění dnešní majitel, když se ho ptáme, jak to všechno začalo.
Se svou ženou Marií chodili do základní školy a na gymnázium v Soběslavi a byla to velká láska. Brali se ve třetím ročníku na vysoké. „Tenkrát jsem měl slíbený byt v rámci stipendia v Silonu Planá nad Lužnicí, ale nevyšlo to. A tak jsme se nastěhovali s Maruškou do mlýna, že na byt rok počkáme, ale už jsme tu zůstali,“ vzpomíná. Sedíme v dolní místnosti, kde bydlel právě dědeček Václav Tupý. „Děda mi jednou přinesl ručně malovaný projekt vodní elektrárny. Nechal si ho udělat v roce 1925 těsně potom, co se oženil a stal se tu mlynářem. Vidím ho jako tenkrát, když mi ho podával a kladl mi na srdce: ‚Ten projekt by se měl jednou dotáhnout do konce.‘ Zemřel na jaře 1981. Do poslední chvíle jezdil na mopedu a srazilo ho auto,“ dodává Vladislav Dvořák s tím, že tu myšlenku pak nosil stále v hlavě.
Jenže byly jiné starosti. Veškeré prostředky a čas pohltila kompletní rekonstrukce celého objektu, která trvala mnoho let. „Všechno dotažené včetně dvora jsme měli až v roce 2001, ale vlastně jsme se z toho nestačili ani pořádně radovat – přišla povodeň. V této sednici byla voda těsně nad okna, v objektu mlýna tři metry deset. A tak jsme začali znovu.“
Jak se buduje elektrárna
Řekli byste, že ve mlýně na vodu tenkrát zanevřeli, ale právě naopak. Dědečkova snu se nechtěli vzdát. A právě po povodni ho začali naplňovat ještě usilovněji. „Cítili jsme, že je to výborná myšlenka, která podpoří rodinnou tradici. Bude tu něco, co bude přinášet práci i prostředky, co může přitáhnout i naše dva syny a jejich děti.“
Realizaci však předcházela dlouhá cesta. Než mohli začít stavět svou vysněnou elektrárnu, museli vyřešit spoustu dalších nezbytných věcí. Požádali v restituci o vrácení jezu, který pak bylo potřeba dát do pořádku a dál udržovat. Bez toho by elektrárna nemohla fungovat. A začali vyřizovat potřebná povolení a chystat projekt.
„Pracoval jsem tehdy v nejrůznějších hospodářských pozicích, což se ukázalo být výhodou, protože jsem byl honěný v ekonomických záležitostech. A taky jsem koukal kolem sebe a poučil se z osudu některých podnikatelů, kteří začali s velkým entuziasmem, ale brzy skončili, protože o tom nic nevěděli. Tak jsem nechtěl dopadnout, a proto jsem ke svému vysokoškolskému diplomu z VŠB Ostrava ještě absolvoval kurz na provozování obnovitelných zdrojů a později dva semestry na ČVUT v oboru vodních strojů a energie,“ vypráví dál Vladislav Dvořák.
Projekt malé vodní elektrárny si nechal zpracovat několikrát u různých subjektů, ale ty jen kopírovaly původní stav. „V rámci kurzu o obnovitelných zdrojích jsem se seznámil s panem Kašparem, se kterým jsme si okamžitě porozuměli. Navrhl mi, že má-li u mlýna vzniknout elektrárna s uspokojivým výkonem, musíme udělat delší náhon, aby se zvýšil spád na víc než dva metry. Určil také vhodný typ elektrárny, všechno spočítal a praxe ukázala, že měl pravdu. A když mluvím o něm, musím hned zmínit i inženýra Hromádka, majitele české firmy Hydrohrom, a jeho tým pod vedením pana Tůmy. Realizovat s jejich pomocí celý projekt byla radost. Jsou to opravdoví odborníci a praktici, kteří sami provozují několik malých vodních elektráren, na nichž nově vyvinutá zařízení testují. Vyšli mi maximálně vstříc, co se týče termínů, použitých technologií, ve všem poradili. Dnes mi firma Hydrohrom zajišťuje pravidelný servis celého zařízení a také mi dodala veškerou automatizaci, díky níž mohu elektrárnu ovládat přes mobilní telefon či tablet. Ale to trochu předbíhám,“ usmívá se podnikatel a vede nás kolem jezu a náhonu dlouhého 180 metrů k samotné elektrárně.
Proti suchu se nepojistíte
V roce 2008 Vladislav Dvořák se svým bratrancem, který do projektu přispěl investicí, založili MVE Mlýn Roudná, s.r.o. V témže roce požádali o dotaci, která byla ve výši přibližně osmi milionů korun. Dalších osm milionů museli vložit do projektu sami. Začali stavět 1. září 2009 a v půlce prosince následujícího roku byla elektrárna hotová. „Museli jsme začít co nejdříve vyrábět, protože splátkové kalendáře byly neúprosné. Není lehké žít s tím, že máte dvě desítky let splácet bance dvě stě tisíc měsíčně a že vám vlastně ve skutečnosti nic nepatří,“ trochu s tíží v hlase vzpomíná na tu dobu také proto, že mu týden po spuštění vysněné elektrárny těžce onemocněla jeho milovaná manželka. Po třech letech nakonec boj o její život prohráli. „Pozitivní na tom vidím alespoň to, že nám vlastně elektrárna umožnila být poslední roky spolu a že se Maruška dožila toho, že všechno funguje, že se nám to společně i s bratránkem jako rodině povedlo.“
To už stojíme u vchodu do elektrárny. Zvenku vypadá jako dřevěný domek vysoký zhruba šest sedm metrů. Z jeho lávky se nabízí úžasný pohled na koryto řeky, a když vstoupíme dovnitř, překvapí nás pohled na dvě semi-Kaplanovy turbíny v hloubce patnácti metrů. „Elektrárna je vlastně vyšší než mlýn, ale kdo nebyl uvnitř, tak to nepředpokládá,“ komentuje náš údiv inženýr Dvořák a ukazuje nám řídicí systém, turbíny z Hydrohromu i generátory Siemens.
„Když jsme začali s realizací dědečkova plánu, netušili jsme, jak se elektrárna stane součástí našeho života. Voda teče pořád – a nikdy stejně, její stav je pokaždé jiný, mají na něj vliv roční období, srážky, to, co s sebou řeka přinese. Elektrárna nezná pracovní dobu, nemůžete ji prostě vypnout a jít domů nebo jet na dovolenou. Trvale se učíte jí a vodě rozumět. Neustále sledujete srážky, hladinu vody, jez, čistíte česle od spadaného listí nebo odpadků, regulujete výkon nastavením lopatek… Tři a půl roku jsem měl i v noci několikrát nastaveného budíka, abych stíhal vše kontrolovat, běhal jsem čistit náhon nebo česle. Až zhruba před rokem a půl jsem si mohl u firmy Hydrohrom pořídit elektroniku, počítače a kamery, takže dnes mohu elektrárnu řídit i přes mobil. Ještě to není úplně ono, kamery nejsou zatím všude, ale mám v plánu to zdokonalit, protože je to obrovská pomoc,“ vysvětluje Vladislav Dvořák a pochvaluje si, že dneska může odjet i na kratší dovolenou.
Díváme se na Lužnici. I když voda pod jezem teče na první pohled prudce, sucho se na ní podepsalo. Napadlo nás, jestli je majitel vodní elektrárny na podobné situace pojištěný. „Na to bohužel pojištění není. Mám pojištění na živel, požár, blesk nebo kdyby mi tu spadlo letadlo, ale na sucho se to nevztahuje. Doufám, že se letošní suchý rok nebude opakovat, bylo by to pro nás neřešitelné. Zhruba od půlky května do dvacátého září bylo totiž v řece tak málo vody, že jsem nemohl vyrábět žádnou elektrickou energii.“
S E.ONem za zády
Když však voda v řece teče, jak má, funguje elektrárna podle původního projektu. Její celkový instalovaný výkon je 220 kW, přičemž předpokládaný roční výkon při optimální vodě je jeden tera, tedy přes milion kilowatthodin. Na tento výkon je vázána i dotace a už se ho podařilo překonat.
„Tady je neméně důležitá část elektrárny, i když není tolik vidět,“ ukazuje Vladislav Dvořák na vedle stojící trafostanici a vysvětluje, že výkon je vyveden třemi silnými kabely metr dvacet pod zemí zhruba čtyři sta metrů do trafostanice E.ONu. „Od začátku spolupracuji se společností E.ON a E.ON Servisní a nebyl jediný zádrhel. Spíš naopak. Cena, kterou od nich dostávám, je vysoce konkurenční. A hlavně kdykoli jsem potřeboval cokoli vysvětlit, pomoct s vyplněním formulářů nebo něco upravit či změnit, dostal jsem rychlou a jednoznačnou odpověď a podanou ruku. I v začátcích, když jsem se v některých administrativních záležitostech kolem nákupu elektřiny vůbec nevyznal. Všichni z E.ONu, ať to jsou pracovnice v pobočkách nebo výjezdová skupina, která přijela hned, když byl nějaký problém, jsou dokonalí profesionálové. Navíc dneska už lze většinu věcí včetně faktur řešit přes internet na jejich portálu. Je to daleko jednodušší a rychlejší než dřív a navíc zdarma. Takový přístup mi ohromně pomáhá. Vím, že když bude nějaký problém, stačí jeden telefon.“
Epilog
Když začali Dvořákovi na mlýnu realizovat svůj sen, museli překonat i odpor mnohých spoluobčanů. Ti argumentovali strachem o své nemovitosti a pozemky, obávali se, že projekt bude příčinou dalších záplav. Opak je pravdou. Díky rekonstrukci jezu a s tím souvisejícími protipovodňovými opatřeními se i oblast, která byla dřív spíš močálem, odvodnila. A tak tam dnes její majitelé hospodaří, stojí tam mobilheimy a pasou se koně. Potvrdilo se, že malá vodní elektrárna na jezu Tupý má přínos i pro celou krajinu.
