Strojaři ve stavařině aneb Jde především o lidi

Začali jsme podnikat hned po revoluci v lednu 1990. Já a můj tchán-stavař. Na začátku jsem těžil z tchánových zkušeností, ale věci jsem se musel učit velmi rychle. Do tří let jsme měli přes 200 lidí na stavbách u nás a v Německu. Když si dnes prohlížím fotky z té doby, vypadali jsme docela troufale. To možná také pomohlo k tomu, že tehdejší němečtí podnikatelé v nás viděli sami sebe, jak začínali po válce. Proto nám fandili a rádi s námi dělali. Moc jsme se tam naučili, ale platili jsme za to obrovským osobním nasazením.

Jako strojař jsem ve stavařině hledal nějakou oblast, kde by se produkt dal spočítat přesně a vyrobit alespoň na milimetry. Takové to klasicky stavařské „to je dobrý, to spraví omítka“ mě moc nebralo. Pro nás strojaře musí převodovka fungovat už na výkrese. A tak jsme se nakonec našli ve výstavbě ocelových hal, dodávkách stropních podhledů a výrobě systémových hliníkových příček. Stropní akustické podhledy a příčky jsme nejdříve dováželi ze zahraničí, ale brzy jsme naše dodavatele přerostli a vyráběli podle vlastního vývoje.

Měl jsem velké štěstí, že se nám podařilo několikrát najít ve stavařině produktovou niku, ve které jsme otevírali nový trh. Po akustických podhledech a příčkách to byly vestavky (na toto slovo máme ochrannou známku, neboť jsme ho pro stavařinu objevili) a později nová generace tepelných pěnových izolací. K té jsme se dostali tak, že jsme okolo roku 2000 hledali další produkt, v němž bychom se mohli odlišit od konkurence. Na výstavě v Torontu jsme našli v té době malou lokální firmu s letáčkem, který ukazoval úplně úžasnou možnost zateplování domků a podkroví měkkou difuzně otevřenou pěnou.

Věřte klukům z Východu

Stejně jako v minulosti i na tuto příležitost jsme se s vervou vrhli. Ale tady jsme zpočátku narazili. Jednak na váhání na straně našeho kanadského partnera, který klukům z východní Evropy nevěřil, ale zároveň i na lobbing velkých nadnárodních firem vyrábějících klasické zateplovací systémy a na ohromnou setrvačnost a konzervativnost našeho trhu v této oblasti.

Trvalo nám několik let, než jsme v celoevropském certifikačním procesu získali potřebné dokumenty prokazující nezávadnost nového produktu. Ale nakonec jsme byli první firma v Evropě, která to dokázala a novinku na trh přinesla. Dnes má úspěšný Icynene velký podíl v tepelných izolacích na celém americkém kontinentu a díky nám i ve střední Evropě. Jsme rádi, že jsme stavebníkům tuto novou izolační metodu mohli přinést a dnes izolujeme i deset domků denně.

S hrdostí můžeme říci, že jsme do procesu izolování přinesli po letech kvalitu. Dříve dodavatelé klasických izolačních systémů sice dodávali kvalitní desky, ale příliš nedbali na kvalitu instalace na stavbách. Poslední izolatér se v naší zemi vyučil v roce 1998, a tak izolatérské práce prováděl dlouhé roky kdekdo. Tak se stalo, že oficiálně více než polovina rodinných domků u nás je špatně zateplena. Již deset let se snažíme stavby dokonale zateplovat a tento náš tlak vyvolává zlepšování i u konkurentů. A to je dobře pro konečného uživatele, o něhož jde vždycky především.

Ano, ve stavařině jde o lidi. Ještě dlouho se nebude stavět za pomoci robotů a stavební dělníci, technici, stavbyvedoucí rozhodují přímo o kvalitě konečného díla. A také stavba samotná ovlivňuje životy těch, co v ní po dokončení žijí a pracují.

Stavba jako oáza

V posledních letech nás trápí horko. Například letos v létě se měřily teploty v brněnských ulicích a ukázalo se, že uprostřed zástavby jsou téměř shodné s teplotou na Sahaře. Je evidentní, že je to dané systémem stavění. Stavba, která zbaví přírodu schopnosti absorbovat sluneční záření, hluk, prach a vodu, vytváří poušť.

Získali jsme údaj, že se u nás v posledních letech staví tempem okolo deseti hektarů denně. To je zajímavé číslo a myslím, že by bylo ještě více ohromující, pokud by se interpretovalo tak, že se u nás poušť rozšiřuje rychlostí deseti hektarů denně. Zřejmě by tato zpráva patřila na přední stránky našich deníků a tento jev by odborníci začali neprodleně řešit.

Neměli bychom se tedy zabývat otázkou, jak vlastně může člověk trvale žít na poušti? Při hledání odpovědí budou jistě důležití právě stavaři. Ti budou muset buď postavit nějaký „skylab“, ve kterém za pomoci moderních technologií vytvoří pro člověka uměle podmínky k přežití, anebo se necháme inspirovat pouštní oázou. Nejsou plechové a skleněné komerční stavby z posledních let právě těmi „skylaby“ nabitými technologiemi, kde na nás fouká upravovaný vzduch a jsme na hony vzdáleni kontaktu se zelení?

Položme si otázku, co je základním rysem oázy? Je to voda a zeleň okolo ní. V tomto duchu jsme pojali výstavbu našeho vývojového centra ve Slavkově u Brna. Stavba dostala název LIKO-NOE. Jako archa zachraňující zdravý rozum ve stavění. Chtěli jsme udělat objekt, ve kterém našim lidem bude dobře, a přitom to musí být trendově rychle montovaná stavba. A podařilo se to za 27 dní. Dnes již LIKO-NOE žije druhým rokem a překvapuje nás jen příjemně.

Naše stará správní budova je typický „skylab“. Tam na nás v létě od rána do večera fouká chladný vzduch, její fasáda a střecha se v největším slunku rozpálí až na 70 °C, tak jako u většiny moderních staveb, není v ní možné přirozeně větrat, a tak lidé dýchají po většinu dne deionizovaný vzduch a nedostatek zeleně okolo nahrazuje pár rostlin v květináčích. Vše je podle platných norem, ale...

Kousek vedle stojí LIKO-NOE, kde klimatizaci nemáme, lidé jsou v práci méně unavení, mohou si vybrat pobyt v interiéru nebo venku, oddechnout si pohledem do zeleně nebo na žáby, užovky, rybky, ptáky, včelky anebo jen tak zhluboka dýchat příjemně vlhký vzduch. Oáza uprostřed pouště. NOE – New Opportunity Exists.