Chceme-li růst, musíme se pustit za hranice

Dlouhodobá orientace na zahraniční teritoria pomohla pátému nejvýznamnějšímu hráči na českém stavebním trhu, společnosti OHL ŽS, udržet i v období ekonomické recese finanční stabilitu firmy. Významný podíl na tom mají obchodní aktivity v zemích střední a východní Evropy.

Počátky expanze spadají do období kolem roku 2000, kdy firma zamířila budovat železniční tratě do Bulharska. „I když jsme se v posledních letech více orientovali na země bývalé Jugoslávie, jsme v této destinaci stále aktivní,“ říká výkonný ředitel pro teritorium Balkán Zdeněk Zedníček.

S příchodem majoritního vlastníka v roce 2002, jímž je velká španělská skupina OHL, se brněnská akciová společnost OHL ŽS více soustředila na zahraniční aktivity. Balkánský poloostrov se v sektoru dopravní infrastruktury ukázal jako velmi zajímavý. V poslední době tam přibývá šancí v oblasti budování železniční infrastruktury.

Železniční systém v zemích bývalé Jugoslávie, kromě Slovinska, byl totiž od konce 70. let minulého století podfinancován. Průměrné stáří některých tratí je zhruba čtyřicet let a některé úseky jsou dokonce starší sta let. Na polovině tratí se smí jezdit maximální rychlostí šedesát kilometrů v hodině a asi jen tři procenta dovolují rychlost vyšší než sto kilometrů. Za války v devadesátých letech byly navíc tratě hodně zničeny. Restrukturalizační proces zabrzdilo také patnáct let sankcí a až zhruba od roku 2005 dochází k postupné renesanci.

Jít do tendru s místní firmou není jednoduché, ale potřebné

„Máme jen dva způsoby, jak se ucházet o zakázky. Účast ve výběrových řízeních nebo participovat na projektech vyjednaných prostřednictvím mezivládních dohod. V takovém případě vytváříme konsorcia s českými firmami,“ říká ředitel Zedníček.

Například koncem roku 2011 podepsaly Srbské železnice rámcovou smlouvu s konsorciem českých firem Inekon-Enixus. Týká se stavebních prací na stokilometrovém železničním koridoru X mezi městy Niš a  Dimitrovgrad, které by měly být zahájeny v průběhu letošního roku. „V prvním případě zakládáme konsorcia s místními firmami, na nichž mají investorské státy velký zájem mimo jiné z důvodu zvýšení zaměstnanosti svého obyvatelstva. I když s nimi pracujeme rádi, bývá to občas problém. Často nemají kapitálovou stabilitu, nedosáhnou na potřebné finanční instrumenty a chybí jim reference na rozsáhlejší projekty. Navíc nejsou technicky a personálně vybaveny tak, jak vyžadují náročné projekty v oblasti dopravní infrastruktury. Existují však výjimky, například firmy ZGOP Novi Sad, Niskogradnja Laktaši a některé další.“

OHL ŽS se v postjugoslávském prostoru účastní desítek tendrů a snaží se prosadit vysokou kvalitou projektu a nízkou, ale reálnou cenou. „V poslední době nemáme ani tak problém v soutěži vyhrát, ale udržet si první místo. Jako jinde i tady vstupují do hry silné lobbistické tlaky a stává se, že nás někdo předběhne s horší nabídkou. Bráníme se legálními prostředky, jako jsou stížnosti u investora, hledáme řešení spolu s našimi ambasádami, napadáme rozhodnutí u tamějších státních rozhodčích komisí, ale bohužel s relativně malým úspěchem,“ vysvětluje Zdeněk Zedníček klopotnou cestu za zakázkou a pokračuje: „Jednodušší by se mohl zdát způsob přímého kontaktu na základě mezivládních dohod. Ale to jen na první pohled. Protistrana detailně zkoumá každou položku a brutálně tlačí na cenu.“

Zahraniční konkurence nehraje vždy s čistými kartami

Ekonomická krize postihla zejména stavebnictví a po nových teritoriích se začaly rozhlížet firmy z celé Evropy. „V tendrech se setkáváme jak s renomovanými firmami, tak s méně důvěryhodnými, které operují s nereálně nízkými cenami. Z těch solidních se jedná zejména o rakouské, často o koncern Swietelsky Baugesellschaft nebo třeba o Strabag, Porr a turecké společnosti. Například Italové mají oproti nám jednu obecně tolerovanou a legální výhodu. Využívají sedmnáctiprocentní preferenci dotovanou ze speciálního fondu, kterou jim umožňuje národní legislativa.

V poslední době pronikají do států bývalé Jugoslávie stále masivněji kapitálově silní Číňané, Turci, Rusové a Ázerbájdžánci. Největším problémem jsou však Řekové a Italové. Hlásí se do tendrů s dumpingovými cenami, jež se pohybují i více než 25 % pod reálnými tržními cenami. I když je na první pohled jasné, že se podstřelená cena musí promítnout do kvality, stále ještě v řadě případů zakázky dostávají, protože ve většině tendrů rozhoduje nejnižší cena,“ upozorňuje Zdeněk Zedníček.