S majitelem libčické firmy LUGI Michalem Peřinou jsem se setkala pár dní před letošní velkou vodou. Z oken Uhelného mlýna, který loni nedaleko své výrobní haly rekonstruovali a letos se stal absolutním vítězem Grand Prix architektů, tedy nejlepší tuzemskou stavbou 2012, jsem se kochala výhledem na tehdy ještě poklidnou hladinu Vltavy a skály za ní. Michal Peřina má ten pohled taky rád. Aby si ho ještě víc užil, vyleze si po požárním žebříku na střechu mlýna. Tam jsem se neodvážila. Nejsem horolezec jako on.
Prý jste na nápad založit firmu na dřevěný nábytek přišel v Himálaji. Proč zrovna tam a proč nábytek?
Původní profesí jsem stavař, po revoluci jsem měl firmu na výškové práce. Jenže potom jsem vyjel do zahraničí a zjistil jsem, že se tam všechno dělá z plošin. Ale hlavně jsem chtěl, aby po mně zbylo víc než jen natřené komíny.
A pak se mi splnil sen každého horolezce, stal jsem se členem mezinárodní horolezecké expedice. V Himálaji má člověk dost času na přemýšlení. Tam mě napadlo vyrábět poctivý nábytek z masivu. Je to krásná práce. Chtěl jsem dělat něco, co mě bude bavit a co za mnou zůstane. Mám takový zjednodušený pohled na svět, kde chlapi by měli dělat něco skutečného.
Hodily se vám některé zkušenosti nebo zážitky z vašich expedic v podnikání?
Určitě, platí to pro sport obecně, prostě jsem zvyklý hrát fair play a vydržet. Velké hory mají ještě tu výhodu, že co se jinde o lidech dozvíte za měsíce či roky, v horách víte za pár dní.
V horách a v krizových situacích, těch jste při podnikání zažili také hodně. Ale zůstaňme u začátků, byly těžké?
_175x251.jpg)
Měl jsem takovou, uznávám, naivní představu, že podnikat budu já a dva truhláři a bude to fungovat. Zjistil jsem si, jaké jsou k tomu potřeba technologie a stroje, a jeden den v týdnu jsem se chodil učit k profesionálnímu truhláři.
Přijal jsem dva zaměstnance a začal, jenže to nešlo. Když jsem tam nebyl, nikdo nic nedělal a já rok a půl firmu sponzoroval. Ze začátku to bylo těžké, neměli jsme žádné kontakty.
Chtěl jsem vyrábět kvalitní nábytek z masivu, ne levnější věci z lamina. Takže asi do roku 2000 jsme žili spíš z měsíce na měsíc, až pak přišel zlom a vydobyli jsme si nějaké jméno.
No a do toho přišly povodně v roce 2002. Dovedu si představit, jak to tady asi vypadalo, k řece je kousek…
V hale jsme měli čtyři metry vody, nemohli jsme vyrábět, a přitom jsme měli plnit zakázky. Tehdy nás zachránila především pomoc a loajalita našich lidí. Zůstali součástí firmy i v těžké situaci, pracovali nějaký čas za omezenou mzdu.
Ale také se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Po čase se nám podařilo výrobu opět obnovit. Díky dotaci z programu Sapard, který pomáhal postiženým povodní, jsme v roce 2003 postavili novou výrobní halu. A pak jsme se zúčastnili výběrového řízení na výrobu nábytku do Velké Británie. Do roku 2008, vlastně až do nástupu hospodářské recese, jsme dodávali přímo pro architekta nábytek do obchodů britského řetězce s pánskou módou T.M.Lewin. Tamním firmám jsme konkurovali nejen cenou, ale i kvalitou.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Nerad bych, aby to znělo jako nějaká fráze, ale pro mě je úspěch, že fungujeme, že nás to baví, že můžu mít kolem sebe lidi, které jsem si vybral, a že máme možnost se potkávat se zajímavými osobnostmi.
A pokud byste přesto měl něco jmenovat?
Těší mě spolupráce se špičkovými architekty na interiérových řešeních. I naší kolekci se daří: Například Věšák 01 od designéra Matěje Chabery je ve stálých sbírkách Design Muzea v Gentu, Boxy 01 jsou součástí vizuálu pro letošní výstavu 100%Design v Londýně, pro výstavu v Miláně nás oslovil do svého výběru designér Tom Dixon, v kolekci máme nové kusy vytvořené ve spolupráci s čerstvou držitelkou ceny Czech Grand Design Lucií Koldovou. Mám radost, že Obec architektů ocenila i tuto budovu Uhelného mlýna.
S kým jste na projektu renovace mlýna spolupracovali?
Autorem projektu je ateliér architekta Patrika Hoffmana. Nešlo by to bez pražské firmy Hefaistos, která celou rekonstrukci realizovala. A také by to nešlo bez strukturálních fondů EU, s jejichž pomocí jsme projekt mohli financovat.
Během svého podnikání se neustále posouváte k větším a složitějším projektům. Co vás žene dopředu?
Někdy nový, větší prostor, jindy velká zakázka nebo setkání s novými lidmi. Momentálně nás asi zase posune dál nová, špičková technologie, kterou chceme letos pořídit. My se tak nějak pořád snažíme hodně posouvat dopředu a dělat všechno na maximum. Někdy ale už máme pocit, že si to ani nestíháme mezi sebou ve firmě sdělit, natož trochu užít.
Na to si stěžuje vedení mnoha úspěšných firem, že dřív měli lidi čas se na chvilku zastavit a své úspěchy i oslavit, dnes už jen běží a běží. Čím se při tom sprintu chcete odlišovat od konkurence?
Název jedné knížky o podnikání, kterou mám v knihovně, je Odliš se, nebo zemři, a tak to přesně i cítím. Nechceme bojovat proti konkurenci, tady se všichni známe, kooperujeme, potkáváme se u výběrových řízení. My jsme si dali takový cíl a Matěj Chabera, náš kreativní ředitel, ho pojmenoval: Dělat věci tak dobré, jak jen mohou být. A jak moc nás to odlišuje, musí posoudit někdo z venku.
.jpg)
