Víte, že hlavním městem rooibosu je městečko Clanwilliam v Cedrových horách na jihu Afriky? Je to jediné místo na světě, kde se jeho pěstování daří. Proč se ušlechtilý keř čajovec kapský rozhodl právě pro tuto lokalitu a odmítá podobné regiony ve stejné zeměpisné šířce třeba na území Austrálie nebo Jižní Ameriky, nebylo zatím vědecky zodpovězeno. Pravda je, že místní produkce zatím odpovídá světové poptávce po vzácném čaji. „Jak nám potvrdili pěstitelé, produkci lze dokonce zdvojnásobit. Co se však stane, až rychle rostoucí spotřeba rooibosu narazí na limity, lze jen stěží předvídat.“ povídáme si s Petrem Zelíkem, majitelem a zakladatelem společnosti Oxalis, jehož láska k čaji provází nejen podnikáním.
Jak to všechno začalo
Petrovi Zelíkovi se povedlo několikrát v životě být ve správnou dobu na správném místě. V roce 1988 absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor zahraniční obchod, a když v září 1989 končil tehdy povinnou základní vojenskou službu, přemýšlel, co bude dělat dál. „Moji blízcí se tehdy ocitli v emigraci a přiznám se, že i já jsem s tou myšlenkou koketoval. Ovšem přišel listopad 1989, což byl pro mne zásadní zlom, který mi vyřešil problém s budoucností,“ ponořil se do vzpomínek.
A tak neodešel za hranice, ale rozhodl se vrátit na svou rodnou Moravu. Nejprve nastoupil do olomoucké Sigmy a chtěl pracovat v zahraničním obchodě. Když to nesplnilo jeho představy, rozhodl se v lednu 1990 zaklepat na dveře ve Slušovicích. Jenže i v agrokombinátu tenkrát docházelo spíš k rozkladu, některé aktivity se utlumovaly…
Bylo nás pět
„V té době nás ve Slušovicích bylo pět vrstevníků nadšených pro všechno nové a zároveň zklamaných z některých zkostnatělých stereotypů, které se ani tamnímu prostředí nevyhnuly. A tak když v létě 1990 vešel do naší kanceláře obchodní zástupce firmy Teekanne s igelitovou taškou plnou čajů stejné značky a prohlásil, že bychom mohli v tehdejším Československu tyto čaje distribuovat, slovo dalo slovo a kývli jsme. Uměli jsme jazyky a rozuměli ekonomii, a i když jsme tehdy o čajích nic nevěděli, líbily se nám jejich krabičky, chutnaly nám, a tak jsme se prostě do toho vrhli po hlavě. Od příbuzných jsme si vypůjčili peníze, nakoupili čaje a do Pramenu Ostrava a Brno jsme přivezli první plnou avii. A do roka už jsme distribuovali do obchodních sítí čaje za osmdesát milionů,“ připomíná dnešní majitel Oxalisu první podnikatelský úspěch. Byl založený na obrovském štěstí, které k nim tehdy do Slušovic přišlo samo v podobě jedné z nejslavnějších evropských značek porcovaných čajů.
Jenže jich bylo pět – a každý měl jiné představy o podnikání a své budoucnosti. „Do dvou let jsme zůstali ve firmě dva. Kolega chtěl vytvořit velkoobchod s potravinami, já jsem se chtěl po návštěvě Srí Lanky v létě 1992, kam mě poslala společnost Teekanne, zabývat už jenom sypaným čajem. Tehdejší Srí Lanka mi totiž učarovala. Pokorou a nezkažeností lidí, nekonečnými zelenými poli, vůní čerstvě natrhaného čaje. Radostí z mála, souzněním s přírodou. A to v době, kdy u nás chtěla většina lidí hlavně rychle zbohatnout! A tak jsem se rozhodl, že původní firmu opustím a v létě 1993 jsem založil Oxalis. V Teekanne tehdy byli velmi vstřícní, dali mi dokonce i nějaké kontakty na velkoobchod ve Vídni. Neviděli v tom žádnou konkurenci, protože sypaný a balený čaj jsou dva různé artikly s různými spotřebiteli,“ pokračuje Petr Zelík ve vyprávění.
Nastartovala nás Praha a skleněné dózy
K rozjezdu Oxalisu jeho majitel použil prostředky, které získal z původní firmy. Otevřel docela velký čajový dům ve Zlíně s prodejnou a čajovnou – jenže to nefungovalo. „Platil jsem komerční nájem, ale neprodávalo se. Lidé neměli ani potuchy o tom, co je to sypaný čaj, nekupovali ho a já se asi dva roky potácel na pokraji krachu. Zlom nastal až v roce 1995 v Praze, kde jsem měl stále vazby z dob studií. Tam se mi naskytla příležitost otevřít svou prodejnu ve Vinohradském pavilonu, což bylo první větší rekonstruované nákupní centrum v hlavním městě, a o rok později podobnou prodejnu v nově postaveném centru Černý Most. To mě zachránilo a posunulo dál. Myšlenka jít s produktem do Prahy se ukázala jako klíčová.“
Dalším šťastným nápadem byly skleněné dózy, v nichž si v prodejnách mohli lidé čaj prohlédnout, přivonět k němu, zjistit, zda je aroma osloví… „Vlastně jsme si pomalu vyšlapávali cestu k sypanému čaji a získávali své zákazníky,“ shrnuje první kroky Petr Zelík a dodává, že od té doby se rozjelo období prosperity, kdy každý rok byl lepší než ten minulý. A v roce 1999 přidali k čaji i kávu.
Přiletěla černá labuť
Vše bylo sluncem zalité, firma se rozvíjela. Ovšem když to naprosto nečekáte, přijde něco, co vás srazí na kolena.
„A vy si uvědomíte, že jste vlastně přehlíželi signály blížící se pohromy. Nejinak tomu bylo i u mne. Americký spisovatel Nassim Nicholas Taleb takovým událostem říká černé labutě. Zkrátka proto, že jsou v přírodě extrémně vzácné, ale čas od času přiletí. Ta moje přiletěla na začátku roku 2000 a málem mě připravila o podnik, který jsem tehdy už sedm let budoval. Měla podobu člověka, který stál od začátku u zrodu firmy a považoval jsem ho za svou pravou ruku. Nejprve si řekl o víc peněz, ale později chtěl i podíl ve firmě. To první jsem chápal, to druhé odmítl. Rozhodl se proto z firmy odejít. Měl jsem za to, že jsme se domluvili, finančně vypořádali…
Jenže on nastoupil k našemu jedinému exportnímu partnerovi, kterého jsme tehdy měli na Slovensku. Měl sice konkurenční doložku, ale tím, že odešel na Slovensko, ji obešel. Sebral nám celý slovenský trh a začal ze Slovenska atakovat naše zájmy v Česku. Využil receptury i názvy, které jsme tehdy ještě neměli chráněné, objel všechny naše klíčové zákazníky s podstřelenou nabídkou. Pro nás to byla velikánská rána, ale i velké poučení. Byli jsme tehdy ještě malá a křehká firma a Slovensko naší jedinou exportní zemí. Dodnes to považuji za to nejtěžší, co jsme za téměř čtvrtstoletí Oxalisu zažili, ale na druhou stranu nám to hodně dalo. Vyprovokovalo nás to k ještě většímu úsilí, spousta věcí se urychlila. Kdyby se nám tato lapálie nestala, asi bychom dnes neměli síť 62 poboček, exportní trhy v mnoha zemích po světě a obrat 250 milionů korun při ročním zisku 15 milionů.“
Nestačí mi jen vydělávat
Pro majitele Oxalisu je čaj srdeční záležitostí. Sám říká, že se pro něj narodil. „Nejsem klasický obchodník, nemohu prodávat cokoliv, nestačí mi jen vydělávat. Musím v tom cítit nějaké poslání, uspokojení, něco víc. S čajem jsme se prostě vzájemně našli,“ říká Petr Zelík, který prý na začátku vůbec neuvažoval o velké firmě, ale představoval si, že by bylo fajn, kdyby prodejem sypaného čaje uživil sebe a svou rodinu.
„Vím, že sypaný čaj je okrajový produkt, a s tím záměrem jsem do podnikání šel. Vždyť i dnes jej u nás kupuje pravidelně jen asi patnáct procent obyvatel a výběrovou kávu pouze tři až čtyři procenta.“ Čaj přitom tvoří šedesát procent obratu firmy, káva dvacet procent a zbývajících dvacet procent příslušenství a obaly – sklo, porcelán, kovová sítka a podobně.
Kde je tedy přidaná hodnota Oxalisu? „Naučili jsme se aromatizovat a vytvářet směsi. Máme svou vývojovou laboratoř, do čajů přidáváme od jednoho do sedmi různých aromat, a tak vzniká neopakovatelná směs – cosi jedinečného, co má exportovatelný charakter. Kdybychom čaj jen přivezli a vidlemi ho přesunuli dál, nikdo by o něj neměl zájem. A další, co nás odlišuje, jsou naše designové řady čajového i kávového příslušenství a nejrůznějších doplňků,“ prozrazuje Petr Zelík s tím, že na nich poprvé začali spolupracovat v roce 2005 s katedrou designu ve Zlíně a od té doby v té myšlence pokračují.
Od počátku se také spoléhají na silného finančního partnera, kterým je Komerční banka. „KB nám například poskytla investiční úvěr, díky němuž jsme mohli vybudovat nové distribuční centrum v Tečovicích u Otrokovic, a tak nyní společně s centrálou ve Slušovicích disponujeme šesti tisíci čtverečními metry administrativních, výrobních a skladovacích ploch. I když samozřejmě není jedinou bankou, s níž spolupracujeme, spoléháme se na ni v oblasti provozního financování, úvěrů na zásoby, akreditivů a bankovních záruk,“ shrnuje majitel slušovické firmy téměř čtvrt století spolupráce s Komerční bankou.
Oxalis jako čtyřlístek pro štěstí
Když se ptám, proč firmu před čtvrtstoletím pojmenovali Oxalis, zjišťuji, že to byla myšlenka manželky zakladatele. „Moje žena má ráda květiny, a tak jsme tehdy vybírali z jejich latinských názvů. Oxalis je v latině šťavel a taky čtyřlístek. Měl být pro štěstí. Zhruba deset let byl i součástí našeho loga a to štěstí nám přinesl.“
Zdá se, že zafungoval dokonale. Petrovi Zelíkovi se jeho sen opravdu splnil. Má nějaké další?
„Rád bych svou firmu předal druhé generaci. Pokouším se na tom pracovat, ale vím, že to nezáleží pouze na mně a v našich podmínkách se to povede jen necelé třetině podnikatelů. Snažím se k firmě vést své děti, ale nechci, aby to bylo násilné. Synovi je deset, takže těžko říct, jak to s ním bude. Dceři je čtyřiadvacet, dokončuje univerzitu ve Vídni, obor zahraniční obchod, a má přitom u nás na starosti některé země, odkud přivážíme kávu. Ovšem jestli se do Oxalisu vrátí napořád, si netroufám říct. Zatím je to velmi citlivé téma,“ svěřuje se majitel slušovického Oxalisu se svým tajným přáním.
Text: Jana Jenšíková
Foto: archiv Oxalisu
