Jana Matesová: Asijská krize se Číny nedotkla, učinila z ní mocnost

Geolog Václav Cílek nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas připomněl starou tezi, že pro nás je mnohem nebezpečnější neúroda v Číně než v České republice. Nejen o tom, zda lze tuto tezi přijmout jako pravděpodobnost hraničící s jistotou i pro finanční, ekonomickou a sociální oblast, a jak s tím souvisí strategie a současná politika této asijské velmoci, jsme si v redakci TRADE NEWS povídali s bývalou reprezentantkou ČR ve Světové bance Janou Matesovou.

Přes veškerý respekt, který si Čína za posledních bezmála čtyřicet let vybudovala, často zaznívají hypotézy, že dříve či později na svém vzestupu klopýtne. Jak vnímáte podobné úvahy?

Jsem v jakýchkoli prognózách příštího vývoje Číny zdrženlivá. Například asijská krize z druhé poloviny devadesátých let minulého století se jí vůbec nedotkla, zato z ní udělala mocnost. O několik let později to z našeho západního pohledu vypadalo na obrovskou krizi v sociální oblasti, když přestaly být konkurenceschopné například hutě na severovýchodě země, které zaměstnávaly na 600 tisíc lidí. Sociální systém neexistoval, sociální síť představovaly regionální rozpočty, ale na podobnou situaci nebyly připraveny. Potenciální hrozbu tvořilo i sociální napětí mezi rychle rostoucím východem a západem země, který ještě neměl z celonárodního růstu skoro žádné výhody.

Nic z toho, zdá se, zatím neskončilo výbuchem.

Ano. Někdy kolem roku 2004 Čína požádala světové finanční instituce, aby kapitálově vstoupily do čínského bankovnictví. Tyto subjekty však nikdy nevstupují do žádné bankovní instituce, o níž nemají důvěryhodná data odpovídající mezinárodním standardům. Proto tehdy Čína převedla čtyři své banky na mezinárodní účetní standardy. Operace nás ve Světové bance vedla k vážnému zamyšlení nad celkovým stavem tamějšího bankovního sektoru. Ale obavy z další krize na čínském finančním trhu se nenaplnily. Netvrdím, že se nějaký doutnající problém neskrývá pod povrchem. Jen za svou kariéru u Světové banky si pamatuji několik velmi rizikových momentů z různých příčin, které mohly vyvolat kolaps nebývalých rozměrů a stabilitu Číny ohrozit. Zatím se však jejím vládám vždy podařilo se mu vyhnout. Pokud bych někde viděla velký potenciální problém s obtížně predikovatelnými důsledky, týkal by se demografie. Čína si politikou jednoho dítěte na čas vyřešila vysokou porodnost, a současně zadělala na těžkosti související se stárnutím populace.

Nejdřív si doma ukliďte!

Když se podíváme do historie Číny, zjistíme, že sice procházela vnitřními proměnami, ale nikdy nedošlo k jejímu zhroucení. Připisuje se to mimo jiné velmi účinné formě správy a respektu, který říše budila. Nenapadají vás ještě nějaké další faktory, které přispěly k tomu, aby se vrátila mezi světové velmoci?

Podle mého názoru byla také v posledních desetiletích lépe strategicky připravená na každou variantu vývoje. Stát i jednotlivé firmy běžně vyčleňují několik vzájemně koordinovaných týmů, složených z expertů z různých konců světa, které nastiňují možné scénáře dalšího vývoje. Díky propracovaným vizím se zřejmě nenechají tak snadno zaskočit nenadálými událostmi jako vyspělé demokracie, fungující podle krátkodobých scénářů od voleb do voleb.

Jak to, že se Číny nedotkla asijská krize, s jejímiž důsledky zápasí dosud Japonsko?

Aby se asijské země vymanily z tehdejší krize, potřebovaly nová odbytiště. Čína jim podala pomocnou ruku tím, že vybudovala obrovský propojený trh, trh vzájemných subdodávek, do kterého ekonomiky východní Asie zapojila. Zhruba deset let se orientoval hlavně na export, po vypuknutí krize vyspělého světa v roce 2008 se začal stále více soustředit na vnitřní poptávku.

To znamená, že Čína, když chce, pomoct umí. Proč se tedy země, která disponuje obrovskou likviditou a je největším věřitelem nejsilnější ekonomiky světa, zdráhá pomoct Evropské unii a eurozóně?

Čína svůj postoj dává evropským představitelům jasně najevo již od roku 2010. Nejdřív si doma ukliďte. Rádi své finanční prostředky investujeme do cenných papírů a evropských ekonomik, ale nejdřív si počkáme, až bude euro stabilizované.

Proč nemá NRB a AIIB nahradit MMF

Co potom očekávají vlivné státy EU jako Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a další od svého vstupu do Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB)?

Na jejich rozhodnutí je třeba se podívat v širším kontextu. Evidentně vidí obrovskou investiční a obchodní příležitost v rychle rostoucích ekonomikách a chtějí mít detailní informace o vývoji těchto ekonomik z první ruky a také možnost zapojit své firmy do projektů, které tato banka bude financovat.

Již od druhé světové války ve světě úspěšně působí Mezinárodní měnový fond, Skupina Světové banky a další multilaterální instituce. Potřebujeme další? A nejde u AIIB a u Nové rozvojové banky (NRB), tzv. banky zemí BRICS, o tříštění sil a kapitálu?

Nejde, i když nezasvěceného čtenáře možná překvapí široký okruh a struktura zájemců o členství. Kromě asi dvacítky evropských států mezi ně patří třeba Izrael, Írán nebo Egypt. Projektu se neúčastní Spojené státy, Japonsko, Kanada. Dánsko a Polsko zatím váhají, což má své politické a diplomatické pozadí. Česká republika se zatím nevyjádřila.

Jaké důvody tedy vedly ke vzniku obou asijských bank?

Za prvé, v rozvojových zemích, zejména v rychle se probouzejících afrických a latinskoamerických ekonomikách, existuje obrovská poptávka po kapitálu na rozvoj infrastruktury, kterou stávající multilaterální instituce nedokáží vzhledem ke svým kapacitním a sektorovým omezením uspokojit v požadovaném objemu. Tyto země proto své infrastrukturní projekty zhruba ze 40 procent financují ze svých veřejných rozpočtů, což je pro ně dlouhodobě neúnosné. Problém se do značné míry týká také Indie a oblastí západní Číny. Z dlouhodobých časových řad, vedených o Evropě a Spojených státech od 19. století, a mnoha odborných studií však víme, že ze všech druhů investic se v podobě ekonomického růstu vrací ty do infrastruktury nejrychleji. Jako jeden z nejracionálnějších způsobů, jak zajistit další rozvoj země, se tedy ukazují investice do sítě nepříliš nákladných silnic a železnic a v současné době také do optických vláken, podmořských datových kabelů apod.

Za druhé, v souvislosti s hospodářskou krizí výrazně klesly investice soukromého, především evropského sektoru do infrastruktury rozvojových zemí. Západní vlády začaly zhruba od roku 2000 upřednostňovat investice do vzdělání, zdravotnictví a zkvalitňování státní správy.

A za třetí, rozvíjející se ekonomiky, včetně arabského světa, disponují velikými devizovými rezervami. Začaly si je vytvářet po asijské krizi, protože se přesvědčily, že se musí spoléhat především na sebe. Investici do kapitálu rozvojových bank vidí jako lepší způsob, jak zhodnotit své finanční prostředky, než nákupem dluhopisů zadlužených západních států.

Zajímalo by mě, jak problém úvěrování velkých infrastrukturních projektů řeší Čína. Vystačí si sama?

Chová se velmi promyšleně. Velké projekty, svým rozsahem a komplexností problémů často ve světě ojedinělé, testuje za pomoci špičkových zahraničních odborníků v malém rozsahu. Když se řešení osvědčí, replikují ho i v jiných částech země, tentokrát už z vlastních prostředků.

Devalvace čínské měny rozhodně nebyla nečekaná.

Znepokojení z nevyzpytatelných trhů

Podle některých globálních investorů by mohl propad čínských akcií představovat pro světové hospodářství větší riziko než současná krize v eurozóně. V čem spatřujete hlavní příčinu jejich „iracionálních prodejů“?

Většinu čínských akcionářů tvoří drobní investoři, kteří mají málo zkušeností a nemají žádné povědomí o stavu firem, do jejichž akcií vložili své úspory. Když se rozšíří nepříznivá, třeba i neopodstatněná zpráva, snadno takoví lidé podléhají panice. S lavinovou panikou a zavádějícími údaji má ostatně neblahé zkušenosti z období nedávné finanční krize i Evropa, včetně České republiky. A za asijské krize se sice s jiným typem investorů, ale nezaslouženě dostala do velmi vážných problémů jihokorejská ekonomika.

Když Korejská republika vstoupila do OECD, vyhodnotili si ji západní investoři jako dobrý cíl pro umístění svých volných peněz do portfoliových titulů. Když zjistili, že se tamní ekonomika chová trochu jinak než americká nebo britská, v panice se z ní stáhli. Tím často stlačili kapitál firem, jimž půjčili, až pod hranici přežití. Následně začaly vybírat peníze z bank také fyzické osoby a důsledkem byla ztráta v hodnotě asi 30 % HDP. Podobný vývoj nastal nyní. První známky stahování zahraničního kapitálu z čínského trhu vyvolaly kolísání trhu, které vneslo paniku mezi nezkušené čínské investory. Také čínská vláda má dosud málo zkušeností s regulací kapitálového trhu. Přesto věřím, že v segmentu drobných akcionářů si dokáže poradit. Masivní stahování západních investičních a hedgeových fondů a velkých privátních investorů, kteří v době nízkých, někdy i záporných úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování v USA využili levných úvěrů a investovali v Číně a dalších rychle rostoucích ekonomikách, může být daleko větším problémem. S koncem kvantitativního uvolňování budou tyto finanční trhy opouštět.

Dá se tomu nějak předejít?

Prevencí mělo být, že americký Fed bude dlouho dopředu informovat, kdy a jakým tempem bude ukončovat proces kvantitativního uvolňování. Pak se vlády těchto zemí i západní investoři budou moci na změny připravit. To se dosud dělo. V září mělo kvantitativní uvolňování Fedu významně oslabit. Z mnoha signálů se zdá, že se velcí investoři snaží Fed donutit, aby v programu pokračoval, aby nezdražoval úvěry. Obrovská publicita ohledně volatility čínského trhu a zpomalení růstu ekonomiky, která navozuje paniku, je jedním z těch signálů.

Čína nemá vlastní možnosti obrany?

Čína má obrovské devizové rezervy. Na obranu před nebezpečím velkého odtoku deviz země skupiny BRICS založily Novou rozvojovou banku a zejména její záchranný kontingenční fond. Ten by měl v případě, že některá ze zemí BRICS bude mít z důvodu odlivu velkého množství zahraničního kapitálu potíže se stabilitou platební bilance, poskytnout takové zemi likviditu. V krajním případě může Čína dočasně omezit odliv kapitálu přes hranice.

Před sedmi lety, když už to dost dlouho nebylo na místě, hýřila většina ekonomických expertů optimismem, kdežto poslední dobou zase jen straší. Co si o tom má myslet – ať česká nebo čínská – veřejnost?

Pro veřejnost je obtížné se v této situaci vyznat. Světová ekonomika je tak propojená, že zájem investorů na jednom kontinentu může vážně ovlivnit ekonomiku perspektivních zemí s hodně otevřeným kapitálovým trhem. Čínské vedení se podle všeho i na možné důsledky této své propojenosti se světem připravuje.