Turci věří, že patří do Evropy

Jak číst současný vývoj Turecka a Íránu ve stínu války na Blízkém východě a které aspekty Evropané přehlížejí? Co historicky podněcuje snahu těchto zemí ekonomicky se přiblížit západnímu světu? Nad těmito a dalšími otázkami jsme se zamýšleli s bývalým velvyslancem ČR v Turecku a Jordánsku Tomášem Laněm.

Najdeme v obou zemích období, které bylo z hlediska radikálnosti a pohnutek podobné?

Zhruba dvě desetiletí po první světové válce, kdy v Turecku Kemal Atatürk a v Íránu Rezá Chán, otec šáha Muhammada Rezy Pahlavího, prosadili reformy, které měly přispět k napojení těchto zemí na západní demokracie. Změny ve veřejné správě a systému vzdělávání je měly katapultovat z islámského středověku do evropské moderny. Toto úsilí bylo úspěšné zejména v Turecku.

Čeho se reformy týkaly?

Za všechny jmenujme odloučení islámu od státu, právní systém podle evropského vzoru, přiznání volebního práva ženám, světské školy či zavedení evropského letopočtu.

Odklon od islámské tradice se dařil poměrně dlouho. V poslední době však zaznívají často věcně podložené obavy, že se Turecko za Recepa Tayyipa Erdogana jako prezidenta odklání od sekulární formy vlády k islámským hodnotám. Proč k tomu dochází?

Erdogan usiluje především o upevnění vlastní pozice a zavedení prezidentského systému. Tato změna vychází spíš z jeho osobních vlastností než z hodnotového základu. Také nezapomeňme, že odkládání vstupu své země do Evropské unie považují Turci za neoprávněné. Do „osmadvacítky“ byl mezitím přijat jejich odvěký rival Řecko a Kypr, dále Bulharsko a Rumunsko, které za Tureckem ekonomicky zaostávaly. Když jsem v osmdesátých letech dlouhodobě působil jako tlumočník při realizaci našeho investičního celku v Turecku, nemohl jsem si toho během svých cest po Balkánu nevšimnout. Časem však zájem Turků o členství v Evropské unii polevil a vedení země se soustředilo na budování pozice regionální velmoci.

Zneklidnění zahraniční investoři

Jak ovlivňuje Erdoganova autoritativní politika podnikatelské klima v zemi a její postavení v globálním obchodu?

Po patnácti letech rychlého růstu začíná turecká ekonomika zpomalovat. Nejasné kontury dalšího vnitropolitického vývoje Turecka poněkud odrazují zahraniční investory, kteří zejména v letech 2003 až 2010 sehráli významnou roli při modernizaci nejen velkých měst, ale i tradicionalistického venkova.

Silné rodinné holdingy, v jejichž řídicích orgánech nezřídka zasedají ženy, se dědí a každá generace cítí závazek majetek udržet a zvětšit.

To jdou benefity Erdoganova premiérského období, kdy se trh významně liberalizoval a otevřel zahraničnímu kapitálu, tak rychle vniveč?

V současné době již nemám podrobnější zprávy o aktuálním stavu turecké ekonomiky, ale myslím, že je to zatím spíš obava než skutečnost, nicméně již v krátkodobém horizontu reálná. Ještě asi před rokem však jeden z mých známých, který podniká v zemi na Bosporu, v našem rozhovoru poznamenal: „Díky za Erdogana, bez jeho ekonomických reforem by bylo podnikání zahraničních subjektů v Turecku mnohem složitější.“

Ovlivní úspěch Erdoganovy AKP v nedávných volbách podnikatelské prostředí v zemi?

Turecký byznys již ovlivňuje. Tamější obchodní komunita je velmi vlivná, sekulární, vzdělaná a liberálně naladěná. Vládě dává – podobně jako poměrně početná liberální inteligence – jasně najevo, že se neuvážených politických kroků obává.

Vlivné ženy

Kdo tuto obchodní komunitu tvoří?

Mezi nejsilnější subjekty patří rodinné holdingy, jejichž kořeny sahají ještě do předkemalovského období. Společnosti, v jejichž řídicích orgánech nezřídka zasedají ženy, se dědí a každá generace cítí závazek majetek udržet a zvětšit. Například v čele největší turecké podnikatelské a průmyslové centrály stojí manažerka. Mezi členy svazu patří mocné rodinné korporace jako Koc a Sabanci. Například předsedkyní správní rady Sabanci Holding, druhé největší průmyslové a finanční skupiny v Turecku, je Güler Sabanci, která je rovněž členkou dozorčí rady společnosti Siemens AG. V Evropě se můžeme setkat s jejich výrobky ze sortimentu bílé techniky značky Beko, s textilním zbožím, televizory nebo osobními automobily. A nejstarší českou cestovní kancelář Čedok zase vlastní turecká investiční skupina Odien Group. Zámožné rodinné klany rovněž patří mezi nejštědřejší donátory. Tradičně investují zejména do sociální a zdravotní infrastruktury, do vzdělávacího systému (například Sabanci University v Istanbulu založená v roce 1994 nebo Koc University) a dalších společensky prospěšných aktivit.

Zlatá investiční dekáda

Osmdesátá léta minulého století se tradují jako doba lukrativních investičních aktivit našich firem na Blízkém východě a v Turecku. Jaké máte z té doby osobní zkušenosti?

Pohyboval jsem se tehdy převážně v maloměstském prostředí a na venkově. Po cestách se proháněly pick-upy na škodováckém podvozku vhodné pro drobné zemědělce a obchodníky. Na motocykl Jawa, jednu z ikon československého předlistopadového průmyslu, dokonce Turci vymysleli slogan „co je tryskáč ve vzduchu, to je jawa na zemi“. Od té doby se mnoho změnilo. Turci začali s licenční výrobou značek Renault a Fiat, v současné době tam již zaujímají významné postavení japonské automobilky a celý turecký trh je pokrýván převážně domácí licenční produkcí.

V jakých oborech by české podniky mohly mít a mají zajímavé šance dnes?

V prvé řadě v energetice. Za všechny bych připomněl Akcez – joint venture české společnosti ČEZ a tureckého holdingu Akkök nebo dodávky moderních tramvají od firmy Škoda Transportation do města Konya. Některá odvětví, jako trh s potravinami, si Turci pečlivě chrání až 150procentními cly namířenými především proti levným produktům z Číny. Ale výrobci potravinářských strojů, producenti klimatizace nebo zařízení pro rozsáhlou síť skleníků zejména v jižních oblastech kolem Antalye mají dveře otevřené.