Když roku 1892 navštívil Jan Harrach světovou výstavu v norském Oslu, v expozici sportovních potřeb ho nesmírně zaujaly lyže. Okamžitě mu došlo, že by mohly jeho lesním dělníkům, užívajícím dosud jen tradiční nemotorné sněžnice, usnadnit pohyb v zavátých horských terénech. A tak záhy na Harrachův osobní příkaz objednává lesní správa v Horní Branné zatím pouze jediný zkušební pár jasanových lyží z Norska, ale i jeden pár bukových lyží z Vídně. Pravdou je, že tato moderní vymoženost je v tu dobu ještě velmi drahá: vždyť takové lyže stály celých 11 zlatých!
Přiznejme, že dovezené vzorky měly sloužit i jako výrobní předloha, podle níž přímo v Krkonoších brzy vzniknou první páry domácích lyží, určených zpočátku pouze jako pracovní pomůcka pro hraběcí lesní personál. Nebude ale trvat dlouho a v lyžích se zhlédnou i turisté či sportovci. A tak už v roce 1895 vzniká v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski, který posléze spolupracuje i s pražskými turisty. První závody na lyžích se zde uskuteční jen o pár let později. Ale vraťme se k onomu zakladateli ski sportu v našich zemích, českému politikovi, mecenášovi a podnikateli Janu Nepomukovi Františkovi hraběti Harrachovi.
První přírodní rezervace v Čechách
I když se tento český šlechtic narodil v roce 1828 ve Vídni, byl velký vlastenec. Kromě jiného byl například kurátorem Matice české a prezidentem Muzea Království českého, potažmo Národního muzea; velký stoupenec českého státoprávního programu, aktivní v rozvoji českého kulturního i politického života, mj. při budování Národního divadla v Praze.
Maminka stejně jako první manželka Jana Harracha pocházely z českého rodu Lobkowiczů. Rozhodující vliv na Harrachovy názory měl tedy především vlastenecký okruh jeho vychovatelů. Dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník a pozdější profesor archeologie, dějin umění i české literatury na pražské univerzitě.
Skvělý hospodář
Velkostatek Konárovice u Kolína zakoupil Jan Nepomuk v roce 1856 a hned ho také převzal do své správy. Návazně na tento akt se staví do čela Hospodářského spolku kolínského, aby záhy přivzal pod svá křídla také krajský spolek čáslavský a nakonec i královéhradecký. Kromě toho na svém panství Stěžery na Královéhradecku zakládá roku 1863 rolnickou školu, ale zároveň se angažuje v českém průmyslu.
Tak se postupně stane předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz, banky Slavie a dalších obdobných subjektů. Mohlo by se zdát, že hrabě Harrach je teď jakýmsi pouhým sběratelem funkcí, leč opak je pravdou, neboť zasvěcení historici svorně dokládají, že „své předsednictví nikdy nechápal jenom jako čestnou formalitu“. A mimochodem: byl také ředitelem lokální železniční tratě Jilemnice–Rokytnice.
Český hrabě preferuje českou kulturu
Jako přesvědčený propagátor češství nemohl nemít též velké zásluhy o rozvoj českého kulturního i politického života. V roli kurátora Matice české podporoval hrabě Harrach intenzivně českou literaturu – třeba jen díky jeho podpoře vydává Karel Jaromír Erben roku 1864 v definitivní podobě svou sbírku Prostonárodní české písně a říkadla. Hrabě Harrach se navíc lvím podílem zaslouží o vybudování Národního divadla v Praze, a to jak fyzicky či duchovně, kdy nějaký čas stojí v čele sboru pro vybudování divadla, tak i štědrou finanční podporou. V souvislosti se zmíněnou dotací vypsal též soutěž o nejlepší českou operu, kterou roku 1863 vyhráli Smetanovi Braniboři v Čechách.
V roli předsedy Společnosti Muzea Království českého se zásadní měrou zasloužil o rozmach této instituce. O nic menší nebyl jeho podíl na vybudování nečekaně monumentální muzejní budovy nad pražským Václavským náměstím. A ve Vídni pak v součinnosti se Slovanskou besedou (i v jejím čele stál!) a spolkem Komenský zakládá první českou školu. Dokonce pro ni oficiálně vymůže konání bohoslužeb v českém jazyce.
Aktivní politik
Od všech zmíněných kulturních i ekonomických aktivit už byl jen krůček k tomu, aby agilní Jan Nepomuk František hrabě Harrach vstoupil v 60. let do aktivní politiky, a to jako přesvědčený staročech a český Rakušan. Takový si nicméně nedokázal představit existenci českého národa bez rakouského rámce. Tyto své konzervativní názory sepsal a vydal roku 1862 v publikaci Spása Rakouska. Přestože otevřeně bojuje za zájmy Čechů, není nacionalistou a naopak prosazuje úzkou spolupráci mezi Čechy i Němci. A to i přesto, že právě za jeho života se vztahy mezi oběma národy prudce zhoršují.
Jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil hrabě Harrach roku 1870 do Českého zemského sněmu. Hned o tři roky později v prvních přímých volbách získává i mandát v Říšské radě, tedy v celostátním zákonodárném sboru. Reprezentuje zde městskou kurii, obvod Litomyšl, Lanškroun, Poličku a další. Pouze však formálně, neboť v souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence svůj mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil.
V roce 1879 proběhnou nové volby do Říšské rady. Harrach je zvolen za kurii venkovských obcí v Čechách, konkrétně za obvod Hradec Králové, Jaroměř a další. Nyní již mandát přebírá a zapojí se do práce Národní (staročeské) strany. Svou rezignaci oznámí až na členské schůzi dne 4. prosince 1884, načež bude jmenován členem Panské sněmovny, dobové horní komory Říšské rady.
Aktivní politiku Harrach opouští roku 1890 poté, co se intenzivně angažoval v jednání o česko-německém vyrovnání v Čechách (takzvané punktace), které však čelilo ostré kritice Národní strany svobodomyslné (mladočeské). Výsledkem je úplné zhroucení politické pozice konzervativních staročechů. A tu udělá znechucený Jan Nepomuk hrabě Harrach tučnou čáru a napříště už se věnuje jenom svým oblíbeným hospodářským činnostem na rodovém panství, zejména tedy milovanému lesnictví.
Láska ke Krkonošům
Samotnou správu jilemnického panství přebírá hrabě Harrach už roku 1860, v tu dobu ještě jako mladý šlechtic. Od počátku se však s plným nasazením vrhá do práce a věnuje pozornost hlavně rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Právě za Jana Nepomuka dosáhlo zdejší lesní hospodářství jednoho ze svých vrcholů. A když na svém panství zavedl české úřadování, šlo tenkrát o zcela ojedinělé opatření v rámci celé monarchie.
V návaznosti na místní lesnické hospodářství pak mladý hraběcí hospodář věnuje velkou pozornost zdokonalování západokrkonošských cest, a to včetně turistických. Už tehdy se dnešní takzvaná Harrachova cesta, vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna-Bedřichova, stala první krkonošskou turistickou cestou, značenou navíc nejen německy, ale také česky.
„Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1890 dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny kamennou věž,“ čteme o Janu Nepomuku z pera renomovaných historiků. „K hospodářskému a turistickému rozvoji západních Krkonoš dále přispěl svými zásluhami na vybudování železniční dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.“
Obecně známý byl i Harrachův vřelý a velmi osobní vztah k centru jeho krkonošského majetku, k již zmíněné Jilemnici. Právě zde nejraději pobýval a svou oblíbenou obec nejrůznějším způsobem vyznamenával a preferoval.
Norsko
