Nikdy už se nedozvíme, kdo všechno fakticky „objevil“ Malajsii pro českého „konzumenta“, respektive kdo do ní cestoval v různých časových horizontech, pobýval a poznal zdejší prostředí.
Zachovaly se nám totiž jenom nejrůznější mediální, zejména tedy literární či fotografické, důkazy takových exotických návštěv, které autoři během svého pobytu, zejména však po svém návratu do vlasti, prezentovali formou nejrůznějších společenských výstupů: od rozličných výstav či přednášek přes novinové články až po knižní publikace.
A tak si dnes můžeme připomenout jména (vzato v historické posloupnosti) jako třeba Václav Stejskal (1851–1934), který se v roli lodního komisaře v letech 1886–1888 zúčastnil plavby do Indie, Malajsie, Indonésie, Číny i Japonska na palubě pyšné rakousko-uherské korvety Aurora, a to jako průvodce korunního prince Rudolfa Habsburského. Doma se pak proslavil vlastnictvím několika stovek dálněvýchodních předmětů, které po své smrti odkázal Národnímu muzeu v Praze, kde jsou uchovány dodnes.
To entomolog Karel Doležal žil a pracoval v Malajsii a na Borneu plných sedm let, v domovině pak své poznatky veřejně přednáší – jako vlastně první – roku 1853, a získá tím řadu dalších dobrodruhů, kteří na místo vyráží. Také lékař nizozemské armády KNIL Karel Ďurdík, který pobýval v Acehu řadu let (snad již od roku 1873 až do roku 1883), přináší domů řadu unikátních poznatků.
Roku 1884 vydává svou knihu Osm let ve Východní Indii český geolog, paleontolog a cestovatel Otakar Feistmantel (1819–1885), o tři roky později pak své Politické zřízení Východní Indie Britské a obdobný Nástin všeobecných zeměpisných poměrů Východní Indie Britské, které jsou vlastně vůbec první ekonomicko-politicko-sociální studií o dobové Malajsii. Však se také jeho odbornými poznatky řídili zakladatelé sbírek pražského Náprstkova muzea!
Pak se ale na obzoru objeví zcela zásadní dobová cestovatelská kometa, dobrodruh jménem Enrique Stanko Vráz (1860–1932), cestovatel, fotograf a zejména pak autor proslulých cestopisů. Vždyť také opakovaně obeplul svět! Do Asie se poprvé vydává z amerického západního pobřeží, kdy roku 1896 vypluje ze San Franciska do Japonska a Číny, aby se zde přes Hongkong dostal do naší Malajsie. Zde pak, jak se dozvídáme z jeho poutavých děl (zejména z knihy S lovci lebek na Borneu), cestuje přes Singapur až na Borneo, dva měsíce žije mezi snad až „lidožroutskými“ Dajaky v povodí řek Sadong, Batang, Luparu či Simijanu.
Naopak entomolog, paleontolog či koleopterolog, též cestovatel a opět slavný dobový pisatel cestopisů Josef Kořenský (1847–1938) poněkud decentněji popisuje ve svých dílech svoji vášeň pro cestování ruku v ruce s vědeckým výzkumem. Roku 1909 vydává v Praze knihu V Malajsku, z níž je mimo jiné zřejmé, že v té době ještě není obecně znám rozdíl mezi Indonésií a Malajsií.
Celý tehdejší Orient pak v řadě svých knih (a dokonce ještě dříve, než vyrazil na cesty!) přibližuje českým čtenářům Jan Havlasa (vl. jm. Jan Klecanda, 1883–1964), který v Malajsii pobýval v rámci své cesty kolem světa, zejména však po Japonsku, Číně a Indii v letech 1912–1914, přičemž se tak vlastně stává prvním Čechem, který se systematicky zabývá jak jihovýchodní Asií, tak Malajsií samotnou.
Autor Sunjatsenovy sochy v Nankingu, český sochař Bohuslav Kočí, přesídlil do malajsijského Alor Staru ještě před druhou světovou válkou. Prchnout se odtud pokusí na americké lodi počátkem japonské ofenzivy, leč Japonci loď potopí...
První český překlad místní klíčové knihy Pak Belalang pořídí cestovatel Jiří Baum (1900–1944), který Malajsii navštíví roku 1928 cestou na ornitologický kongres na Jávě. V této souvislosti zdejší ostrovy procestuje, aby se dokonce roku 1929 setkal v Taipungu se svým slavným krajanem, hudebníkem Janem Kubelíkem. Navíc se během ročního pobytu naučí výtečně malajsijsky.
Pak tu máme také A. V. Nováka, který si svůj cestopis Malajskem na Sumatru vydává roku 1931 vlastním nákladem a je mimo jiné inspirací pro desítky dalších nejmenovaných Čechoslováků, kteří tím směrem též vyrazí.
Dále vzpomeňme opět jen ty nejznámější a nejváženější osoby, jako třeba akvaristu Vladimíra Sadílka (1913– 1982), který sem zavítal v posledním roce svého života; cestovatelskou a publicistickou „siamskou“ dvojici Jiřího Hanzelku (1920–2003) a Miroslava Zikmunda (1920), kteří však píší spíše o sousední Sumatře, Jávě a Bali, kde pobývali sice roku 1962 mezi Malajsijci, leč jejich ostrov museli vzhledem k vypjaté politické situaci v zemi minout.
Malajsii však nemohl minout legendární český cestovatel, etnograf a spisovatel Miloslav Stingl (1930), oceněný letos prestižní cenou KALF (Klub autorů literatury faktu) za celoživotní dílo, čestný náčelník indiánského kmene Kikapů, který za svůj život navštívil 151 zemí světa a napsal 41 knih, jež vyšly ve 239 vydáních v úhrnném nákladu více než 16 milionů výtisků; na svých cestách, včetně Malajsie, pořizuje vždy také filmový záznam, obvykle unikátní.
V současné době se Malajsii věnuje intenzivně biolog a ekolog Jiří Neustupa (1976), opakovaně zde pobývá i svérázný novodobý cestovatel a podnikatel zejména v cestovním ruchu Rudolf Švaříček, který sem již zorganizoval celou řadu expedic i zájezdů. Na malajsijském poloostrově Sarawaku a Sabahu pak natáčel výtečný kameraman a vůbec filmař, sportovec a dobrodruh Pavel Barabáš (např. televizní Cestománie).
Jestli jsme na někoho v našem výčtu zapomněli, snad nám to velkoryse promine.
Malajsie
