Založení indické společnosti Bata Shoe Company (později Bata India Ltd.) V Kalkatě v Britské Indii v roce 1931 bylo jedním z výsledků slavné letecké obchodní cesty Tomáše Bati. Ovšem již předtím Zlínští vyváželi obuv do Indie a prodávali ji prostřednictvím postupně rostoucí firemní obchodní sítě. Továrna v novém baťovském městě Batanagaru v sousedství Kalkaty se během 30. Let, již pod vedením Jana Antonína Bati, rozrostla na jeden z největších zahraničních podniků Baťova světového koncernu. Základním výrobním programem byla od počátku výroba kožených bot, která do značné míry přetrvala dodnes, byť již z velké části subdodavatelským způsobem.
Dnešní Bata India Ltd. má kožedělné podniky v Bengalúru (Karnátaka), Bataganj (Patna, Bihár), Hosuru (Dharmapuri, Tamilnádu) a v Batanagaru (North 24 Parganas, Západní Bengálsko). Gumové a textilní boty produkuje ve Faridabadu (Harijána) a v Mokamehghatu (Patna, Bihár) vyrábí kůže. Je součástí světové Bata Shoe Organisation, řízené nyní ze Švýcarska, a ročně stále generuje nemalý zisk.
Samotný Batanagar prochází v současnosti komplexní urbanistickou obnovou ve spolupráci s Calcutta Metropolitan Group s cílem jednak poskytnout rezidenční, komerční, průmyslové (neznečisťující), institucionální a rekreační možnosti, jednak zajistit regeneraci výrobní a podpůrné infrastruktury Bata India.
Nechme však hovořit samotného Jana Antonína Baťu citací z knihy Za obchodem kolem světa (vydané ve Zlíně v roce 1937 a v reprintu Nakladatelstvím Marek Belza v roce 2006).
Indie, jak ji vidím
Země nesmírných hospodářských možností. Rozsáhlá, obsahující skorem všechny druhy surovin, minerálních, rostlinných a živočišných, oblévaná se tří stran mořem a schopna i trojí úrody ročně. A přece tak chudá.
Nikde na světě snad není takové chudoby, jako na druhé straně bohatství. To všechno, co tu mají princové a vladaři, je jenom pakatýlek toho, co je vlastnictvím celého národa a co není ani z jedné desetiny využito, ačkoli v této zemi téměř naprosté hospodářské svobody není důvodu, proč by nemohlo býti využito…
Stále se tu více lidí rodí, nežli umírá. Procento přírůstku činí asi 10 procent. Ovšem, žena třicetiletá, provdaná v deseti, je ve třiceti nejenom babičkou, ale i zjevem stařenkou.
Naproti tomu hospodářský život je tu ohromný právě tím, že od jednoho moře ke druhému je přes 3000 km bez jakýchkoli hranic a cel. Ulice pulsují životem ve dne i v noci. Indové jsou lidé většinou velmi citoví. Jsou většinou velmi dobří dělníci, zručností se nejenom vyrovnají našim, ale jistě je i předčí. Jsou však slabí. Jeden Evropan stojí ve výkonu za tři Indy – ne ve všech případech a ne ve všech pracích. Proto také mzdy v Indii jsou nízké i tehdy, když jejich úroveň je stejná jako v Evropě. Při tom je zajímavo, že právě nejtěžší práce se konají nikoliv stroji, nýbrž právě ručně.
I v podniku indické Baťa společnosti jsem viděl zasypávati jámy odvodních nádrží materiálem nošeným na hlavách. A tam si přece nemohou stěžovat, že by nevěděli, že na to existují znamenité stroje a zařízení, jimiž tato práce přijde mnohem levněji, aniž se člověk degradoval na mezka.
Nejlevnějším luxusem Evropana v Indii jsou sluhové. Boye musí míti jaksi každý Evropan, aby si zachoval dekorum. I když jej nepotřebuje. Nebo snad právě proto.
Přitom země je vybudována poměrně velmi dobře, vzhledem k poměrům a možnostem i porozumění. Celá Indie je protkána železnicemi. Od jednoho konce Indie na druhý je možno dostati se asfaltovou silnicí. Letecké linky, anglická imperiální, holandská KLM a francouzská, se předstihují v lepší službě. Mimo to létá několik místních indických společností.
Je to země nejlepších možností. V Indii více nežli doma a nežli kdekoliv na dosavadní cestě jeví se mi nutným vybudování dopravních spojů mezi východem a západem republiky. Musíme mít nejméně jednu – časem dvě – magistrálu silniční. Musíme mít kanál, který by spojoval východní suroviny s průmyslovým západem republiky. Musíme mít nejlepší leteckou síť, vybudovanou na nejlepších letadlech světa, bez ohledu na to, jaké národnosti jsou výrobkem.
Co Indii není třeba závidět, je právě hospodářský a duševní vývoj lidu. Příliš mnoho jich žije nuzně, protože jim schází duševní opora pro to, aby toužili dále a výše, a vzdělání, které by je naučilo samostatnému myšlení.
Je to škoda. Ti Indové, kterým se dostalo vzdělání, liší se i vzezřením od ostatních. Jsou to většinou krásní lidé, čistí, vysoké inteligence a vysokých cílů. Neschází jim odvahy. Ale co je to platno, když jsou to vlastně jenom výjimky.
Neméně krásné, oduševnělé typy naleznete mezi mohamedány. Někdejší přemožitelé Indů vžili se do jejich života do té míry, že je obtížné jednoho od druhého rozeznati. Mohamedáni v Indii tvoří svoji skupinu. Jsou to obchodníci, průmyslníci, plantážníci, vůbec hospodáři.
U nás ve škole učili jsme se znáti mohamedány pouze jako fatalisty, kteří čekají na ráj po smrti. Nevím, zda je to pravda. Ale je jisto, že tato víra nevadí mohamedánům v Indii, aby si udělali dobrý obchod z toho všeho, co Hindům víra zakazuje.
Tak většina řezníků, kožařů, drůbežářů, rybářů atd. je mohamedány, tj. zcela ovládají tyto obory. Zkušenosti z těchto obchodů přenášejí na ostatní obory, a tak jsou vždycky o 50 let obchodně před Hindy.
Je ještě jedna, vlastně dvě skupiny, které jsou v Indii velmi důležité. Jedna je zvláštní skupina Hindů z Marwaru, jimž se říká Marwali. Ti jsou vynikajícími bankéři, průmyslníky, rejdaři, velkoobchodníky a právníky. Jsou nepředstavitelně obratní a soupeří s Parsy a mohamedány o úspěch. Je to velmi malá skupina – ale velmi vlivná a mocná.
Pak je skupina Parsů; jejich předkové se před staletími přistěhovali z důvodů náboženských z Persie, kde byli pronásledováni. To jsou hlavní pružiny obchodu a průmyslu…
…Indické kanály jsou velmi důležitou složkou hospodářského života. Je jich mnoho. Především na splavných řekách, jež bohatě protínají celé obydlené území, a ramenech v deltách indických řek, zejména Gangu. Ale i tato ramena jsou pospojována opět kanály, a na nich se živí snad miliony lidí – aniž by to vlastně bylo nějak zvlášť nápadné.
Zdroj: J. A. Baťa: Za obchodem kolem světa
Indie
