„Největší hrozbou pro firmu může být její majitel, protože není nikým omezován. Lehce se tak stane, že se dopustí chybných rozhodnutí, “ říká Ladislav Steinhauser, majitel stejnojmenné tišnovské společnosti, která je známá kvalitním masem a masnými výrobky.
Když mu před několika lety zemřel otec, s nímž podnikal, přemýšlel, koho jmenuje ředitelem. Vybral si kolegu, který přišel do začínající firmy jako učeň a časem se vypracoval. „Nejdůležitější je dobrá personální práce. Řízení nemůže stát na jednom člověku. Majitel musí mít hned několik manažerů, kteří mají předpoklady společnost řídit,“ vysvětluje její zakladatel, který již přenesl část svých kompetencí na své potomky a kolegy.
Kvalita bez kompromisů hned od počátku
Dědic známého jména důsledně dbá o jeho pověst už od počátku devadesátých let, kdy se rozhodl vzkřísit rodinnou tradici. Tehdy pětatřicetiletý veterinář měl sice ideální věk pro podnikání a dobré vzdělání, ale poměrně krušné startovní podmínky. Měsíc předtím, než začal podnikat, ovdověl a musel se postarat o dvě malé děti. A chyběl vstupní kapitál.
„Starosti s podnikáním mi paradoxně pomohly psychicky. Pronajal jsem si v Tišnově u Brna stará městská jatka, která bylo třeba zásadním způsobem přestavět, aby vyhovovala přísnějším hygienickým předpisům. Striktně jsem postupoval i v otázce výrobních standardů. Veterinární dozor u nás fungoval na evropské úrovni, ale rozhodl jsem se ještě dobrovolně posílit kvalitativní standardy. Jako jeden z prvních u nás jsem zavedl standardy BRC – British Retail Consorcium, následně normu IFS – International Food Standard, která splňuje kritéria pro globální bezpečnost potravin. Respektováním mezinárodně platného společného standardu a jednotného způsobu hodnocení kvality úrovně dodavatelů jsem tak do budoucna předešel případným problémům s dodávkami do prodejní sítě kdekoli na světě. Naše společnost je oprávněna pod číslem CZ 246 vyvážet svoje produkty do států EU,“ vypočítává tišnovský podnikatel.
Nikdy se neskrývám za firmu
Kvůli složité rodinné situaci si Ladislav Steinhauser v počátcích svého podnikání nemohl nikde půjčit, a tak se rozhodl hospodařit jen s tím, co měl v kapse. „Začátky byly drsné, ale zkraje devadesátých let se v mém oboru podnikalo snadněji než v současné době. Masný průmysl tehdy běžně platil za pět týdnů, ale maso prodáváte hned, takže utržené peníze jsem měl měsíc k dispozici. V dobách, kdy se téměř nikdo ke svým dluhům nehlásil, jsem své dodavatele zaskočil tím, že jsem plnil své závazky v termínu. Od té doby mám stálé a spolehlivé vazby se zemědělci z jižní Moravy a Vysočiny. Už během roku jsme začali dodavatelům vystavovat faktury jejich jménem již v okamžiku, kdy nám zboží dodali. Získali jsme tak výborný přehled o finančních tocích v podniku ‚on time‘. Ale myslím, že naše společnost v tom není výjimkou,“ vysvětluje Ladislav Steinhauser, jak se mu podařilo vybudovat firmu bez dluhů.
O špatné platební morálce tuzemských podnikatelských subjektů by se daly psát knihy, ovšem tišnovský podnikatel s ní zkušenosti nemá. „Pohledávky po době splatnosti? Prakticky neznám,“ říká. Odběratelé jeho výrobků, ať obchodní řetězce, menší prodejci nebo nezávislý trh, prý platí většinou do pětatřiceti dnů. A s těmi několika, kteří neplatili včas, se společnost Steinhauser v dobrém, ale rychle rozešla.
Specializace a kvalita jsou hlavními zaklínadly i v našem oboru
„Pokud nabízíte stejný sortiment jako konkurence, pak je hodně složité obstát. Je třeba se specializovat. A další nezbytnou podmínkou je kvalita zboží v požadovaném objemu. Ale to není žádné novum, ta je základem tradice několika generací Steinhauserů,“ zdůrazňuje nejstarší z uzenářského rodu. „Kdybychom začali naše výrobky šidit, zpronevěřil bych se odkazu svého otce a děda a zkazil bych charakter svým vnukům. Samozřejmě, že nemůžete dodávat do sítě mercedes se sklápěcí střechou, který zákazníci nezaplatí. Ale kvalita musí odpovídat ceně,“ svěřuje se podnikatel, který denně ručí vlastním podpisem za jakost čtyřiceti tun masa a uzenin označených názvem výrobce, na svých prodejnách i jménem chovatele konkrétního kusu dobytka.
I proto se trochu naježí, když, ovlivněna kauzami nekvalitních polských potravin a koňského masa, zapochybuji, zda přece jen nejsme s kvalitou potravin oproti minulosti na štíru. „Za posledních dvacet let se výrazně zlepšila kvalita strojů, zařízení, přísad, obalů, úroveň hygieny a v neposlední řadě kvalita zvířat. Například skupina poživatelných, tzn. bezvadných, prasat se za posledních deset let posunula o celou jednu třídu. Svědčí o tom systém hodnocení jakosti poražených hospodářských zvířat. Když jsme v minulém režimu k tomuto evropskému systému přistoupili, nazýval se EUROP. Kvalita jatečně upraveného masa se však v posledních letech natolik zlepšila, že bylo třeba rozšířit škálu obchodních tříd o prémiovou kategorii S na SEUROP. Masné výrobky z osmdesátých let minulého století by dnes byly prakticky neprodejné,“ stojí si za svým názorem Ladislav Steinhauser. „A samostatnou kapitolou je vybavení prodejen a aut chladicím zařízením. Čtrnáct procent hovězího dobytka v tehdejším Československu šlo na nucenou porážku, to znamená, že jejich maso bylo ne zcela plnohodnotné. Jednotlivé druhy masných výrobků podléhaly jedné normě, zatímco v současné době mají výrobci volbu mezi řadou kategorií,“ dodává.
A nejde jen o kvalitu. Snad v žádném jiném oboru se nerozšířilo portfolio výrobků jako v potravinářství. Zákazníci se ztrácejí v neuvěřitelném spektru druhů, kvality a cen. „Ale zatímco u jiného sortimentu si vybíráme podle značek a výrobce a za lepší zboží jsme ochotni víc zaplatit, u potravin licitujeme o ceně. Přitom za posledních dvacet let se u nás potraviny zdražily jen trojnásobně, kdežto naše platy desetinásobně. A nikomu není divné, že mercedes nestojí stejně jako škodovka. Tak proč se divíme vyšším cenám kvalitnějších potravin?“ argumentuje podnikatel.
Vítejte do Evropy!
Pokud patříte k těm, kteří sáhnou vedle tuzemských potravin spíše po německých či rakouských než polských a úplně se vyhnou produktům z východní Evropy, chováte se podle obvyklého evropského vzorce. „Uvažujete stejně jako západoevropská veřejnost o nás. V poměrně malých objemech vyvážíme do sítě obchodního řetězce Lidl na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Rumunsku, ale do starých členských zemí EU je zatím zavřeno. Vím, o čem mluvím. Můj bratr dodává produkty do Vídně a prosadit se tam s produkty moravské provenience je nesmírně složité.
Největší přednost jednotného evropského trhu – volný pohyb zboží, osob a kapitálu – sice formálně platí, ale každodenní praxi ovládá nedůvěra k potravinářským výrobkům ze zemí bývalého východního bloku, i když jsou plně konkurenceschopné. Zejména s mým německým příjmením by jistě nebyl problém zřídit pobočku v Rakousku nebo Německu, získat razítko s písmenkem D a dovážet tam výrobky z tišnovské výrobny. Ale klamal bych tím spotřebitele a to je pro mě nepřijatelné. Stejně jako záměnou hovězího masa koňským. Křesťané chápali konzumaci koňského masa jako nepřijatelný pohanský zvyk. Papež Řehoř III. vyzval v roce 732 k jeho vymýcení ‚všemi možnými prostředky‘. Za napoleonských válek dohnal hlad francouzské vojáky k porušení tohoto zákazu. Pro Angličany je však konzumace koňského masa nepředstavitelná dodnes. Vydávat koninu za hovězí je zkrátka podvod. Moji studenti se podivovali nad intenzitou aféry kolem falšovaného masa, když vlastně nikomu zdravotně neublížilo. Ale jak by se dívali na to, kdyby zkonzumovali třeba guláš, a pak se dověděli, že byl připraven ze psa či kočky? V českém kulturním prostředí něco absolutně nepřijatelného,“ rozhodně odmítá podobné neetické jednání potomek známého podnikatelského rodu.
