Írán je poslední velká šance Západu na Blízkém východě

Státy, které jsme donedávna považovali za relativně snadný obchodní cíl, mohou brzy zažít tak silné otřesy, že je pocítí i naši obchodníci a investoři. Současně existují jiné, o nichž máme v lepším případě jen zkreslené informace, jež se mohou během pár měsíců ocitnout na druhé straně barikády. O nových příležitostech českých firem na Blízkém východě jsme hovořili s uznávaným českým arabistou a analytikem Janem Čuříkem.

V poslední době se v souvislosti se zmírněním ekonomických sankcí začalo v našich médiích objevovat téma, které bylo léta tabu: Írán. Jak vidíte jeho pozici jako potenciálního obchodního partnera?

Jako poslední velkou šanci Západu na Blízkém východě. Myslím, že euroatlantický svět se brzy vrátí k více než třicet let staré myšlence, že vedle Izraele je právě Írán v této oblasti jeho nejlogičtějším partnerem. Do určité míry dokonce atraktivnějším než Turecko.

To je odvážné tvrzení. Co vás k němu vede?

Jsem si vědom toho, že to může být tak trochu zbožným a předčasným přáním, ale jedna z hlavních příčin chronické nestability Blízkého východu je právě to, že strategicky nejvýznamnější stát oblasti, disponující rozsáhlými zdroji fosilních paliv a osmdesátimilionovou populací, není integrován do politických, ekonomických a finančních vazeb, které oblast Blízkého východu spojují s industrializovaným Severem.

Politika a ekonomika jsou dvě strany jedné mince

Kde se obchoduje, tam se neválčí. Před časem jste napsal, že cesta do Damašku nevede přes Moskvu a Washington, ale Teherán a Ankaru. Proč?

Protože Turecka a Íránu se na rozdíl od USA a Ruska pokračující rozpad syrského státu dotýká velmi hmatatelně. Hlavní ekonomická centra nové turecké prosperity, velká města v jižní a jihovýchodní Anatolii, nejsou tak vzdálena syrským hranicím. Pokud se konflikt bude vyvíjet dále tím směrem, kterým se vyvíjí, mohou se v roce 2014 stát cílem násilných útoků, jejichž dopad ještě více nabourá legitimitu vlády AKP a následně poškodí běh turecké ekonomiky.

V Íránu se podpora damašskému režimu promítá do vztahů mezi společností a vládou z opačné strany. Íránci věří, že jejich vláda jednu ze stran tragické syrské války financuje mnohem většími částkami, než tomu pravděpodobně je. Ptají se pak, proč máme financovat tento vzdálený příběh, když Írán sám zápasí s ekonomickou situací, která je daleko od optimálního stavu. Cesta do Damašku vede přes Ankaru a Teherán, protože oba státy syrský příběh bolí. Mají tak důvod usilovat přinejmenším o takové pokračování syrského konfliktu, které nebude otevřenou válkou.

Spojené arabské emiráty mají po Kalifornii druhou největší íránskou komunitu na světě.

Česká republika zařadila Turecko mezi své prioritní obchodní partnery a řada firem tam orientovala své exportní aktivity. Mají se exportéři obávat o své investice?

Ne, to ne. Ale myslím si, že by si jednoduše měli být vědomi všech úskalí a nepodléhat v prostoru jižního a východního Středomoří žádným růžovým scénářům. Turecko se v závěru roku 2013 vydalo cestou, jejíž konec se dnes ztrácí v nedohlednu. Silné kurzové výkyvy a pád devizových rezerv na straně jedné nebo výrazný odliv kapitálu na straně druhé jsou jen dva z aktuálních makroekonomických problémů, kterým turecká centrální banka a vláda čelí. V kombinaci s brutální válkou v přímém sousedství a druhým konfliktem šířícím se blízkou Ukrajinou je turecká politika nulových problémů s okolím mrtvá. A stejně tak je na místě položit si otázku, do jaké míry je udržitelný nárůst ekonomické prosperity, kterého jsme v Turecku byli svědky zhruba mezi lety 2002–2012.

Když jste se v souvislosti se Sýrií zmínil o drolení Erdoganovy ekonomické koncepce, myslel jste tím jen zahraniční obchod?

Nemyslel. Paradoxně turecká obchodní výměna s arabskými zeměmi Blízkého východu od roku 2011 nijak nestagnuje, samozřejmě s výjimkou Sýrie. I v tom neuvěřitelně rozbouřeném moři arabských intifád si udržela svou dynamiku, ve vztahu ke státům Perského zálivu strmě roste. Zmínila jste, že tam, kde se obchoduje, se neválčí. Nejsem si tím jistý. Ta věta se dá taky postavit úplně naopak a říct, že tam, kde se válčí, se bohužel obchoduje o to čileji. Syrsko-turecké pohraničí, celá 800 kilometrů dlouhá hranice, se za poslední dva roky proměnilo v obrovskou zónu válečné ekonomiky, kde se k rychlým ziskům dostávají barvité postavy z obou stran hranice.

Írán není KLDR

Vraťme se k Íránu. Proč by se naše firmy měly na tuto zemi zaměřit?

Uvedu aspoň několik hlavních důvodů. Kvalitní demografie, dokonce lepší, než má Turecko, individualizace mladé generace, společnost na blízkovýchodní poměry bez velkých sociálních rozdílů. Disponuje vzdělanou pracovní silou a zajímavé je, že skoro dvě třetiny absolventů vysokých škol jsou ženy. Na rozdíl od Turecka, kde značnou část managementu tvoří absolventi pozemního stavitelství, na íránském pracovním trhu se pohybuje široké spektrum technických profesí, jako jsou strojaři, chemici a další.

Na Írán se dá vždy dívat dvojitou optikou. Na straně jedné zřejmě žádný stát na světě není ztělesněním tak nedostatečného využití potenciálu svých vlastních lidí, na straně druhé jsou Íránci tak sofistikovaní, že si svou cestu na slunce dokážou najít i v obtížných podmínkách. Je pravdou, že Írán trpí silným odlivem mozků. Každý rok jej opouští zhruba 150 tisíc vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří se bez problémů uchytí v náročných a dobře placených oborech za hranicemi země. Představme si ten kvalitativní skok v okamžiku, kdy se společenská atmosféra v Íránu uvolní, země se vymaní ze smutné role vyděděnce mezinárodního společenství a mladí Íránci budou více zůstávat tam, kde jsou doma. Na druhé straně období tří desítek válečných let a četných mezinárodních sankcí přinutilo Íránce v řadě oborů rozvíjet vlastní technické know-how, adaptovat se na situaci, kdy byla jejich země vyřazena z mezinárodního finančního systému i investičních a obchodních kanálů. Domnívám se, že na první pohled nezvyklá kombinace dlouholeté izolace, náhlého přístupu k zahraničnímu know-how a nárůstu příjmů z exportu ropy a zemního plynu může v příštích deseti patnácti letech zemi posunout vpřed dramatickým způsobem.

České malé a střední firmy mají v posledních letech na Blízkém východě větší šance než velké podniky.

Jak mohl Írán dosáhnout relativně vysokého stupně technického rozvoje, když jeho bankovní a podnikatelský sektor desítky let omezovaly ekonomické sankce?

Představa, že sankce zemi hermeticky uzavřely, není přesná. V 90. letech byl sankční režim, který, zdůrazňuji, je výsledkem zhrzené lásky mezi Spojenými státy americkými a Íránem, relativně mělký. Nadto si Íránci vždy dokázali najít řadu způsobů, jak jej obcházet. Výsledkem sice je určitá mentalita flikování a věčné improvizace, ale tyto vlastnosti se dají za příhodných podmínek využít i pozitivně. Významnou roli v celém příběhu také sehrál emirát Dubaj, který by ve své současné podobě nikdy nemohl existovat, nebýt embargovaného Íránu.

Co spojuje Dubaj s Íránem?

V prvé řadě společná historie. První rodiny obchodníků z jižní Persie se v Dubaji začaly usazovat již okolo roku 1910, aby se vyhnuly celním bariérám chránícím Persii a její tradiční řemesla před dopadem masových dovozů průmyslového zboží z Evropy. Zejména po roce 1930 sem perští obchodníci unikali před daňovou správou. Dubaj se tak mezi lety 1910–1930 proměnil v off-shore zázemí Persie. Tuto úlohu sehrává dosud. Registruje se tu kolem sedmi tisíc více či méně funkčních firem s íránskými majiteli. Spojené arabské emiráty mají po Kalifornii druhou největší íránskou komunitu na světě. Žije v ní skoro půl milionu lidí. A myslím si, že ani odbourání sankcí roli Dubaje jako íránského Hongkongu nezmění, ale naopak.