Biotechnologie jsou vynášeny do nebes i zatracovány. Příznivci sektoru sázejí na to, že nabídne léky na nevyléčitelné choroby a zabrání další degradaci životního prostředí; kritici varují, že podobně jako Frankenstein vyprodukuje monstrum, které nás nakonec zničí. Obě strany mince v rámci cyklu Alter Eko diskutovali ekonom PPF banky Luboš Mokráš a portfolio manažer fondu Top Stocks ze skupiny Erste Ján Hájek.
Mokráš: Řekněme si na úvod, co vlastně ten často používaný, ale stále trochu tajemný či nepochopený termín „biotechnologie“ znamená – a zároveň, co tento svět, který například Investopedia označuje jako „podivný, obávaný a sexy zároveň“, vlastně nabízí?
Hájek: Klasická farmacie, dá se říci, už vyčerpala substance, které bylo a je možno použít jako léky. Biotechnologie jsou v tomto smyslu, řekněme, pokračováním: od klasické, „kotlíkové“ chemie, v jejímž rámci se dělají sloučeniny, se přechází na výrobu léků na bázi proteinu, které mají mnohem blíže k typickým lidským sloučeninám. (To je důležité, protože léky jsou cizí substance, na které má tělo tendenci reagovat jako na cizí látku.) Toto už nejsou látky, které se vaří, ale které se například pěstují, rostou na specializovaných farmách.
Díky tomu se pak dají vyvíjet léky na nemoci, na něž ještě donedávna žádné nebyly. A stejně tak díky tomu došlo k posunu i v případě nemocí, kde už nějaká léčba byla možná, ale doposud nebyla příliš účinná.
Mokráš: To je jedna, zřejmě nejznámější dimenze biotechnologického sektoru, tedy léčiva. Biotechnologie jsou ale pojímány šířeji, a to i kvůli tomu, že se v této oblasti angažují nejen tradiční farmaceutické firmy a nové biotech společnosti zaměřující se na léky, ale také společnosti, jejichž podnikání s podobnými věcmi na první pohled vůbec nesouvisí. Je to například IBM, která se snaží využít svůj program umělé inteligence Watson jak pro diagnostické účely, tak i pro podporu vývoje v oblasti biotechnologií. Zmíněných proteinů je totiž velké množství a vytipovat ty správné není vůbec jednoduché.
Hájek: V této souvislosti je dobré zmínit jeden významný trend, a to rozklíčování genetického kódu. Obecněji řečeno, máme stále více informací o tom, jak lidský organismus funguje. Víme, že mnoho nemocí má svůj původ v různých genetických mutacích. A právě těmito věcmi se nemálo firem, které formálně patří mimo biotechnologický sektor, zabývá; pohybují se například v oblasti life sciences, zabývají se živou přírodou, dělají klasické genetické testování a tak dále. Dnes i díky tomu nemusí proběhnout diagnostika nemoci způsobem, na který jsme zvyklí. Namísto toho dojde ke genetickému testu, na jehož základě se určí mutace. Jelikož se ví, že určité mutace způsobují určité nemoci, je pak léčba cílená. Spočívá v tom, že se lék snaží funkci genu potlačit, vypnout, nebo zesílit podle toho, s čím daný pacient bojuje.
Mokráš: To jsou tedy konkrétní příklady toho, jak a kde biotechnologie pomáhají. Zaměřme se i na pomyslnou odvrácenou stranu, tedy výzvy s nimi spojené. Jednou z nich je otázka nákladů na zdravotní péči. Biotechnologie nepochybně slibují velmi účinné léky i na vzácné nemoci, ceny takovýchto léků jsou nicméně velmi vysoké a stále rostou, což vyvolává nevoli veřejnosti a přitahuje pozornost politiků. Vysoké ceny přitom úzce souvisejí s cenou vývoje a také s tím, že s cílováním léčby počet těch, pro které je daný lék určen, pochopitelně klesá. Jak tento paradox řešit? Nehrozí, že přiškrtí rozvoj sektoru jako takového?
Hájek: To je velký problém, pod kterým je podepsáno hned několik faktorů. Zaprvé: inflace v celém zdravotním sektoru tradičně přesahuje tempo, jakým rostou ceny v ekonomice. Zadruhé: určitě platí, že cena léku je odvozena od počtu lidí, pro které je určen. Náklady na výzkum a vývoj jednoho léku jsou zhruba stejné, ať se jedná o nemoc rozšířenou nebo velice vzácnou. Když ale následně člověk léčí tři miliony pacientů, může si dovolit mnohem nižší cenu a přitom pokrýt prvotní náklady, než když jich léčí tisíce. Do třetice: určitě také platí, že nejnovější trendy, o kterých tu mluvíme, umožňují léčit i nemoci, kterým se donedávna v podstatě nikdo nevěnoval. Když se pak na to člověk dívá z pohledu společnosti, uvědomí si, že na samém začátku tyto léky stojí hodně peněz, jelikož mají patentovou ochranu. Po jejím vypršení se nicméně na trh dostanou generika, která výrazně sníží cenu, a tím také navýší dostupnost léku.
Mokráš: Jinými slovy v tomto případě je třeba přemýšlet o dlouhodobých horizontech, respektive je třeba upravit nebo přímo změnit celý pohled na to, jak zdravotnictví funguje.
Hájek: Přesně tak. Jde svým způsobem o derivát problému, se kterým se potýká celé zdravotnictví. Dnes se nemoci často neléčí, ale jen utlumují, což znamená, že lidé užívají léky dlouhodobě. Teď se přitom blíží situace, kdy si člověk vezme lék jen jednou a další už nebude muset brát. Na to nejsme připraveni. Není na to připraven systém zdravotního pojištění, který by zřejmě v tomto případě požadoval zaplacení celé částky za léčbu najednou. A nejsou na to vlastně připraveni ani výrobci léků. Podle nich by to mělo být tak, že dokud jejich lék funguje, měli by pobírat rentu.
Mokráš: Jak k tomuto neznámu v už v existujících případech společnosti přistupují?
Hájek: Dám příklad firmy, která vyvinula velice účinný lék na hepatitidu C. Jejím největším problémem bylo, že všechny pacienty vyléčila, čímž si vlastně zlikvidovala trh. Po období výrazného růstu tržeb tak měla období, kdy jí tržby prudce klesaly. To jsou případy, nad kterými se bude muset celé spektrum zúčastněných firem včetně pojišťoven a státu zamyslet. Na samém začátku úspěšného vývoje nějakého léku je totiž podnikatelské rozhodnutí jít do rizika. A v tom okamžiku je pochopitelně otázka návratnosti kapitálu nesmírně důležitá, ne-li klíčová.
Mokráš: A ještě jedna otázka týkající se nákladů: Stále hlasitěji se spekuluje o tom, že by lidé v budoucnu mohli s pomocí genetických manipulací ovlivňovat své zdraví a také své schopnosti (už dnes mezi námi ostatně žije několik kyborgů). Nehrozí, že se společnost rozštěpí na ty, kteří si podobné technologie, podobné vymoženosti budou moci dovolit, a na zbytek? Nebylo by to nebezpečné, neměli bychom se snažit tomu zabránit?
Hájek: Největší problém ve zdravotnictví tkví podle mě nadále v tom, že peníze na léčbu nejsou účinně vynakládané. To, co mě při pohledu na sektor přijde zajímavé – nikoli jen z pohledu investora, ale z pohledu společnosti jako takové – je, že výdaje na léky představují jen zhruba desetinu výdajů na zdravotnictví. Přitom standardně platí, že když člověk bere léky, je to méně nákladné než cokoli jiného. A právě tímto prizmatem by podle mě měl člověk věci nahlížet. V praxi to znamená, že by pojištění nemělo proplácet standardní záležitosti, ale že by mělo fungovat jako pojištění v tom pravém slova smyslu: mělo by zafungovat tehdy, pokud člověk dostane nějakou vzácnou nemoc, jejíž léčba je drahá, ale nahradí další náklady, které by neléčením vznikly. To je jakási systémová změna, změna myšlení, která je potřeba. Pokud se tu totiž nadále budou proplácet ve velkém generika, pokud, jak se někdy říká, budou „aspiriny pro všechny zdarma“, nezbude například na léky na roztroušenou sklerózu.
Blíží se situace, kdy si člověk vezme lék jen jednou a další už nebude muset brát. Na to nejsme připraveni.
Mokráš: Elon Musk spojovaný nejčastěji s Teslou a obecněji se svými projekty v oblasti mobility založil také společnost zabývající se vývojem přímého rozhraní mezi mozkem a elektronikou. Podobně společnost Facebook oznámila, že vyvíjí rozhraní umožňující zadávat příkazy myšlenkou. Navíc významné pokroky hlásí i genové inženýrství, které by mohlo umožnit měnit člověka způsobem, jakým si dnes ani neumíme představit. Jak na vás možnosti s tím spojené působí?
Hájek: Za těch patnáct let, co tento sektor podrobně sleduji, jsem měl opakovaně pocit, že zažíváme nějaké sci-fi. A stále věřím tomu, že k dalším výrazným posunům dojde. Tak jako v případě v podstatě čehokoli přitom i na biotechnologie a technologie obecněji sedí rčení „dobrý sluha, ale zlý pán“. To hezky ilustruje probíhající diskuse o nakládání s genetickými daty. Je jasné, že kdyby byla tato data volně dostupná, pomohlo by to významně vývoji nových léků. Na druhou stranu, pokud by o člověku pojišťovna věděla, že má nějaký druh genetické mutace, zvýšila by mu pojistné.
Mokráš: I toto bráno v potaz, co zajímavého v sektoru medicíny čekáte příště?
Hájek: Řekl bych, že bude pokračovat určitá personifikace léčby, tedy schopnost léčbu zacílit, a tím podstatně navýšit její účinnost. To by mělo mít také své celospolečenské výhody. Když to vezmu historicky, léky měly kupříkladu dvacetiprocentní účinnost. Postupovalo se tak, že se zkusil jeden, když nezabral, zkusil se druhý a tak dále. To pak ve svém důsledku znamená mnohem vyšší náklady, než když se cíleně malá skupina pacientů léčí tím, co je jasné, že zabere – a léčí se jen jednou. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že na pomyslné cestě k tomuto cíli budeme řešit ještě hodně problémů.
Text: Roman Chlupatý
Foto: archivy diskutujících a Shutterstock
