Nejvýznamnější oblast Čech, kde po staletí vyrábějí luxusní sklo vyvážené do celého světa, exkluzivně pak do Orientu, na Blízký východ a dokonce i do vzdálené Indie, najdeme v Lužických horách. Přestože byl prvním zakladatelem zdejšího sklářství i obchodu se sklem jistý pan Kreibich, jemuž nemůžeme toto prvenství vzít, zdejším nejvýznamnějším sklářským klanem byla rodina Palmeových. Nejslavnějším z rodu je pak nesporně Elias Palme (1827–1893), majitel vyhlášené sklářské fabriky v Kamenickém Šenově a navíc zakladatel šenovského lustrařství.
Narodil se v kraji skla
První místní cech sklářský vzniká v Kamenickém Šenově roku 1694; v tu dobu už se také výrazně daří obchodu se sklem. Nelze nevzpomenout již zmíněného velkoobchodníka, který se jmenoval Jiří František Kreibich a v letech 1658–1721 úspěšně pronikl se svým zbožím nejen do Londýna či do Moskvy, ale také třeba do „orientálního“ Cařihradu.
Významným evropským centrem sklářského obchodu se Kamenický Šenov stává v polovině 18. století, kdy mají místní podnikatelé celou řadu takzvaných faktorií čili poboček v řadě velkých evropských měst, ale i jinde po světě. Roku 1804 ve městě fungovalo plných 40 (!) prosperujících sklářských obchodních domů.
Elias Palme například realizoval „zakázku snů“, když dostal za úkol kompletně vybavit výhradně skleněný palác indického mahárádži. A co víc: jeden z jeho monstrózních křišťálových lustrů osvětlil hlediště královské opery v Římě, jiný zase milánskou La Scalu, třetí – ve své době největší lustr na světě – pak i slavný hotel Waldorf Astoria v americkém New Yorku. Ale nepředbíhejme…
Syn pekaře na cestě ke sklu
Malý Elias se onoho roku 1827 narodil v malé místní pekárně, jako syn pekařského mistra. Kromě něj měla rodina dalších devět dětí, a tak se měl tatínek co ohánět, aby je všechny uživil. Postupně ruku k dílu v pekárně přikládají i děti, jistěže včetně malého Eliase. Nakonec si ale vybral jiné povolání: šel do učení k pasířskému mistrovi Klingerovi do České Kamenice.
A právě tady se poprvé setkal s výrobou skleněných a bižuterních ozdob. Naučil se je vyrábět, a když úspěšně složil závěrečné učňovské zkoušky, vyrazil na tradiční vandr „na zkušenou“. Navštívil Prahu, nějakou dobu pobýval i ve Vídni, ale pak se urychleně vrací domů, parádně zadlužen. Ne však proto, že by neuměl své exkluzivní řemeslo, to spíš naopak, ale on se mladý pan Elias Palme rozhodl, že v žádném případě nenastoupí vojenskou službu. Z té se dalo vykoupit, jenomže k tomu potřeboval peníze. Půjčil si. Aby je však mohl vrátit, musel vydělávat. A jediné místo, kde mohl své umění dokonale rozvinout, byla domácká půda v Kamenickém Šenově.
Výroba exkluzivních lustrů
Doma se Elias Palme výtečně uchytil, když spojil nejen to, čemu se naučil v místních sklárnách, ale také kýžené zkušenosti z mistrovského vandru. Rychle se vypracoval, což je nesporným důkazem, že pochytil mnohé; hlavně však své poznatky a zkušenosti dokázal bezezbytku kreativně využít v nové praxi.
Brzy splatí dluhy a zanedlouho už má dost na to, aby rozjel vlastní dílnu. Opustí však výrobu klasického skla a vsadí na exkluzivitu: začne vyrábět křišťálové lustry, které v tu dobu u nás nemají obdobu. A nebylo to ze začátku vůbec snadné.
Mladého a nadšeného sklářského novátora a nesporně též vynálezce nemohlo však nic odradit. Svou práci miloval a věnoval jí v tu dobu veškerý svůj čas. Spojil se s bratrem Fritzem a společně nejprve vybudovali malý podnik, vybavený drobnými stroji pro práci hlavně se sklem, ale i s kovem. Každým novým výrobkem svých exkluzivních lustrů ovšem také „luxusně“ vydělávají, zejména pak potřebný kapitál k dalšímu růstu. Už záhy jejich firma, která se neustále rozrůstá, překročí svým významem hranice Čech, aby se vydala na odvážnou a v jejich případě též vítěznou cestu do světa.
Kreativita a jedinečnost
Palmeho firma postupně vyrábí celou řadu typů křišťálových lustrů, ale kromě tvorby kreativních originálů se věnuje třeba i výrobě věrných kopií starých originálních svítidel, například těch ze zámku v pařížském Versailles či Fontainebleau. V tu dobu odkupuje od pařížských sléváren prastaré technologie takzvaného surového lití, které záhy aplikuje ve svých továrnách. Výsledkem byly další kreativní výrobky, jak jinak než luxusní, jež továrník Elias Palme nyní už – a to s patřičným úspěchem – vyváží do celého světa.
Podle českolipského historika Ladislava Smejkala (in kniha Libereckým krajem. Osobnosti) úspěch Palmeho firmy spočíval především „…v dokonalé organizaci práce a harmonizaci činnosti sklářů a pasířů tak, že bylo možné nejen urychleně zvyšovat produkci, nýbrž díky promyšlené konstruktérské práci bylo možné přijímat vysoce náročné zakázky“.
